MONOLOG ROZPAČITĚHO PLAVCE.

Co děd kdys vyčetl z posvátných run,

slavně se splnilo. Vyjíždím v moře,

jež poslušně koráb můj nese jak rybářský člun.

Ku předu letím, radostně v příboj se noře,

koráb je hrad můj, na přídě pevný můj trůn...

Hoj, proč se vlny zvedají

ve vzdorný hřeben náhle se ježíce?

Proč zmítá se loď jak zpuchřelá pramice?

Proč chvěje se v základech jak proutek osyky?

O, krysy, ohavné krysy v jejím dně otvor hlodají,

ohyzdná havěť, jež ani se netají

zlým dílem zkázy – –

Hle, živel již dravý lačnými jazyky

spodinu líže, vlny se valí

jak ohromné zmije, jež na slunci spaly –

Když do nitra korábu již se mi plazí,

jej v propasti bezedné strhnouti chtějíce,

proč civím jak somnambul za svitu měsíce?

Proč moje oči jen v dálavě chimer sledují rysy?

Proč otálím netečně? A proč nekřísnu krysy

po lebkách drzých, po zubech hlodavých?

Proč písek nesypu do zraků krhavých?

Proč havěď záškodnou

poctivé rány nehodnou

nechávám hlodati bez trestu,

aniž bych bičem ji vymrskal na cestu?

Kdo jen mne probudí z mrtvého ztrnutí?

A kdo mne gestem vůdcovským přinutí,

abych se netvářil pitomně jak spadlý s nebe

a činem zmužilým s korábem zachránil sebe?