MONOLOG SAMOVRAHA.

Až ve klín západu dnes zlaté slunce zmizí,

já už se zachytím za lem tvé, Smrti, řízy

a ve tvůj věčný mír já vstoupím na věky.

Ó Smrti, zdráva buď, ty velká, světlá paní,

tvá ruka kyne mi, já mlčky kráčím za ní

do nivy neznámé, v kraj cizí, daleký.

Za bouře života mír nekonečný, stálý,

za blesků požáry, jež v nitru mém kdys plály,

jen jeden zbraně blesk – a potom věčné nic!

Na hrob můj prokletí a světa hanba padne,

však v rakvi setmělé, kde strasti není žádné,

o všem, co bude pak, já neuslyším víc.

Kdo dal mi život ten, ten bolestný a krátký?

Ať byl to kdokoliv, já hodím mu jej zpátky,

ten jedovatý dar já nechci míti již!

Proč ten, kdo stvořil mne sem k žití strašlivému,

jen žití to mi dal a odvahu ne k němu,

proč balvan obrovský, ne sílu pro tu tíž?!

Jsem proti vůli zde – nuž, pevnou svojí vůli

já zlámu okovy, jež zlobohové skuli

a k světu kletému mne jimi připjali,

a zlomky vazby té pak vrhnu k nohám zase

těm, jimž jsem hříčkou byl svém velkém ve zápase

a jedné vteřiny jen rozmar přemalý.

A půjdu odtud dál – kam? Sám to nevím ani,

však vím, bouř života že dále ve svém řvaní

už ničit nebude mé duše poupata,

že celá bytosť má v nic, v zapomnění zmizí –

ó Smrti, zdráva buď, já chytám se tvé řízy,

ty paní veliká a mocná, přesvatá!