MONOLOG STARÉHO VÉVODY.

Chtěl spát bych... Položit svou lysou hlavu

vedle svých otců v tiché širé hrobce...

Spát... klid mít... Ale nejít tam jak syn můj,

jak žena má, jak bratr – ne. Jít tiše

jak děd, jak otec šel... Byl to vír vodní,

jenž mě kdys schvátil, točil mnou a stále

mě tiskl ke dnu? Jak se to vše stalo?

Proč stále mluví se jen o mé smrti?

O dělení mých panství? Jsem čím vinen?

Je bůh mým svědkem, svědkem Ježíš Kristus

a svatá Panna, že mou snahou bylo

dědici svému předat nezkráceně,

co po otcích jsem přejal... A syn dědic

je v hrobě. O tom pak, jenž podědí mě,

víc nevím, než že ždá, bych zavřel oči.

Však dědictví se stalo neveselým,

jak neveselým je teď hrad můj pustý

a ubohý můj život... Jak to přišlo?

Jak se to stalo? Přece vůle boží

řídila kroky moje, vůle boží vnukla

vše, co jsem činil – jak to přišlo tedy?...

Jak ve spletitých uvázl bych chodbách,

kde není východu a není rady –

jak, rady? Komu věřit ještě nyní?

Lhou, přetváří se, počítají všichni

jen s vlastním cílem, jenom s dědicem mým...

Proč opět vstupuje muž s oním jménem*)

v můj život? Tenkrát ovšem při východu

života mého stál jak drzý rebel

a dnes, kdy slunce moje zvolna hasne,

syn jeho přišel, přišel s řečí sladkou

na poslech mírnou – – ale krev je jedna.

On nezapomněl, také ne ti druzí –

vždyť také já jsem nemoh zapomenout...

Proč nedopřejí v poklidu mi umřít?

Hle, všichni druzí ctí mé bědné stáří

a všichni vidí ve mně svého pána,

jen ti tam ne – proč? Proč to všecko?

Je vůlí boží, že má být můj večer

tak plný krve, jako bylo ráno?

A zase tam... tam v zelených těch stepích...

Spát... klid mít... Ale ne jít tak jak syn můj,

jak žena má, jak bratr... Mdlo je... bolí skráně...

Ó Bože, chtěl bych usnout v ruce Tvojí!...