Monolog z Hamleta Šekspírova

Býti aneb nebýt, otázka jest vážná,

Což jest vzáctnějšího, zlostli rozvzteklených

Osudů, jich tenat lstivě nalečených,

Jejich ostrých šípů v mysli podnikati,

Čili zbrání v rukou s bídou bojovati,

V boji pak tom skonat – skonat? – ach! jen spáti –

Sladké zadřímání jen jest a nic více,

Což nám vytahuje z srdce na tisýce

Šípů, do něhožto přehluboce váznou,

Mysl trápení všech dělá lidem prázdnou,

Jak jest nábožného hodné vinšování

Smrtedlných lidí, po tom potýkání

Skonat – spáti – spáti? snad sny také míti?

Ach! zde jest ten uzel – ač y vyplniti

Snové musý spání, když se vymotáme

Z tenat živobytí. Tu se učíváme

Dlouhých života let trpělivě nésti

Těžké jho. Syc kdožby s hanbou boj chtěl vésti,

Kdožby manství snášel, pyšných nadýmání,

Přeupřímnou láskou špatné pohrdání,

Kdyby nám meč jeden mohl pokoj dáti,

Kdež jest blázen, jenžby sobě žádal státi

Na štacý, s níž břemen spojeno jest mnoho?

Než, co následuje po smrti, strach toho,

Krajina, z níž poutník víc se nenavrácý,

Bázlivé nás činí, mysl naší sklácý,

Velíme zde známé bídy podnikati,

Než se v nejistotu za hrob odebrati.