MONOLOG

Ten zimní den, ach jak je podivný

tím šedým svitem, který ulpívá

i na barvách, jež prošly jeho lázní.

Ten zimní den je holý jako skála,

jež odráží se v kalné hlubině,

ne skála, on jen odraz její je,

a nemá svého nic než tušení,

že kámen pustý, kterým vznikl zde,

by mohl také jakýs život mít.

Ten zimní den... A srdce mé se ptá:

Co je mi po těch pustých haluzích,

jež jako pavučiny příšerné

povlekly obzor malomocenstvím?

A co mi po těch lánech posměšných,

jež ukázaly ve své nahotě

i stvolů pár. Slyš! Stvolů. Vzešlo teď,

co vzejít nemělo: semeno, ztracené

kdys v žatvy čas, jež mohlo chlebem být,

však chtělo žít... nu žije... žije přec,

teď vzešlo... bědné stvoly, jak je vám,

když rozvlní vás severáku dech,

neb když vás také jíní pohladí?

A odpoví:

Můj život jde tou řadou zimních dní

jak šedá mlha, jež se jimi vleče

a bez hranic a tvaru přechází z jednoho

do druhého... zda znamená ten vleklý chlad

a dočasný přec něco hodinám?

Zda cítí ho ty chvíle zoufalství? Zda zrodil

on je, neb ony jej?

Je těžko slova najít pro obraz,

jejž v kalužině stvořil dýmu stín.

A nechci slov a nechci obrazů...

Jen mluvit chci, by pocitů mých splet’

se mohla držet na těch slabikách,

jak drží jehličí se na stromech

a na obloze mraky, dokud neznámá

je síla neschvátí a nevrhne v nic.