MONOLOG.

Ty bys mne rád tak svázal do kozla?

Není-liž pravda, Dionysie Tyranne?

Ach, vytrpěl jsem od tebe už mnoho zla,

však oheň můj, ten neshašený plane!

Přijdu-li k tobě, hrůzou třeseš se,

a jdu-li v dálku, zase chvíš se strachem,

kde byl jsem? co jsem mluvil? – tážeš se

a poléváš se bledostí a nachem.

Za ticha noci hledáš paragraf,

jímž bys mé hrdlo zadrh’ jako kličkou –

ó milý brášku, já mám tisíc hlav –

dnes hadem jsem a zítra holubičkou.

Jsem neviditelný – tvé Svědomí!

Znám mrtvoly, po kterých šel jsi k trůnu,

to mrtvé jejich oko řeklo mi,

kterou mám napjat na své harfě strunu.

Mně neujdeš, mne ubit nemůžeš,

vím vše – jsem otroků tvých zpovědníkem!

Dokud jsi vrahem, jsem já vrahem též!

Až budeš otcem, budu služebníkem.