MONOLOG.

Kloním se, vzácné paní, devotně,

na srdci ruku, na rtech vzorný úsměv,

kloním se v pravo, v levo, do prostřed

všem, kdo mne vidí, nebo slyšet mohou,

co v hloubce srdce vskutku ukryto,

vám povím tady... Vím, co smím a mohu,

znám dobrý mrav a dávno poznal jsem,

jak velcí malé mohou napravovat,

neb zákon vždycky na jejich je straně

i morálka, (ta dobrá obchodnice

s kapsářem, žaltářem a škapulířem

u pultu Moci) a proto přirozeno,

že monolog můj tak je stylisován,

jak velí mrav a žádá dobrý způsob.

Vznešené paní, dámy, milostpaní,

slečny i dívky, panny, panenečky,

vznešení páni, vzácní milostpáni,

mládenci, jinoši i jinošátka,

jimž devotně se kloním půlí těla

a duši kladu k nohám, srdce v ruku,

jen jazyk sobě ještě nechávaje

jedinou lež a jednu invektivu –

mne chvíli slyšte:

Otrokem otec byl, otrokem děd.

(Otroky do dneška naplněn svět!)

Ze země vážili stříbrné rudy,

jeden byl hladový, druhý byl chudý,

odporu v duších jen hřál plamen rudý

k mocným, co dali je k těžkému pluhu,

k slabosti bezkrevných, otrockých druhů.

Tak žili mnoho let otec i děd,

až rudy nechali, nechali běd,

odešli od mocných i od těch chudých.

(To došla síla těch plamenů rudých.)

V té době z chlapeckých byl jsem již let.

Nesmírným, nádherným, zdál se mi svět,

o slavném životě sníval jsem rád,

když hladov napolo chodil jsem spát

a v knihách hledal jsem, co duše chtěla

a bytosť vzrušena mukou se chvěla

pod dojmy Garborga, Zoly a Milla

a v Dostojevském žila

tak prudce, horoucně, jak mládí třeba,

však málo bylo chleba...

Z myšlenek vyrost čin. V jarní den,

když slavným rašením vzduch přeplněn

o mne se opřel, přišlo rozhodnutí:

Matko, mne srdce nutí

jít kamsi daleko, do světa k žití –

snad mi tam hvězdička svítí.

A šel jsem. Nemoha nalézti čarovný květ

v buržou prostředí – zvolil jsem pozlátka svět.

Tulákem jsem se stal,

sám sobě bůh a král,

jenž komedii hrál...

A celý svět byl můj. V každý kout

své vlasti moh' jsem zapadnout,

v polibcích žen, na prsou přátelských

hledal jsem první cnosť a první hřích,

studoval lidi, kraje, duši rodných Čech,

v nejsložitějších záchvěvech,

pohlížel v lidská srdce, do všech sfér,

do nitra otců, matek, synů, dcer

hledaje člověka...

Oh, kletba odvěká!

Komediant komedianty našel,

z nichž každý los svůj jinak snášel

a každý kráčel s maskou na tváři.

Taškáři, kramáři!

Tak toulal jsem se téměř deset let. –

Kde je můj květ, čarovný květ?

Až v centrum země, Prahu, vešel jsem

s nesmělým pohledem i úsměvem,

však hrdým čelem –

sám sobě spasitelem.

Zázračná Praho, Mekko doufání –

konečně v tobě. Cíl jsi? – Sklamání?

– – – Našel jsem zas, co opustil jsem již.

Táh' každý těžce resignace kříž,

krčil se, prosil, pěšinkami šel,

buď styděl se, nebo se nestyděl

před mocným skloněn, k slabým nafouklý

(nuly se všude stejně nafoukly!)

a mnohý z nich si myslil pohrdavě:

Nemá to asi urovnáno v hlavě.

„Co vlastně chce? Vědomí cti a sil?

Vzpřímenou páteř? Umělecký cíl?

Dětina! Hlavní je gáže.

Den ode dne vše prodává se dráže.

Potom je klid. Nač zmírat touhy mukou,

když stačí k prosbě klika s pevnou rukou?

Nač čekat až se sama zjeví zoře?

Mohamed také musil dojít k hoře.

Pak v teple držet se a počítati s lety,

názory měnit, jako toillety,

k všem vlídně mít se, všem za pravdu dáti

a tak lze velkolepě kralovati.

Jen sama sebe doma nech',

ozdobou budeš celých Čech,

a dočkáš se, že také tebe kdysi

oslaví obrázkové časopisy,

neb sláva naše větší nemá ceny –

toť přikázání pro muže i ženy.“

Hle, krásný pozlátkový svět...

Kde je můj květ, čarovný rajský květ?

A život hlásí: „Přešlo třicet let...“

Ku předu nelze, ani zpět!

Do sebe vnořen stojím na své přídě,

vzdoruji vlnám špíny, bouři, bídě

vrásčité čelo k nebi obraceje.

Ta víra dojímá a hřeje,

že čistý před nepřátely svými

tak sám jsem stál a bojoval, vždy přímý

k jiným i sobě...

Teď hola! milý brachu

dál beze strachu

a bez oddechu nové cíle zvedni.

Jen – pro bůh – zpět se nikdy neohledni,

a doufej dál, že zatím někde zkvet

čarovný květ, tvůj, hochu, květ.