MONOLOG

K vám, kteří pozemskými statky oplýváte,

vznešení páni, šlechto urozená,

monarchů z vůle boží Majestáty,

ubohý blázen ruce spíná

– zlá doba na něj dolehla

to ode dne, kdy začala hrát Bída

na housle k tanci jeho Veselosti...

a proto v zrak se jemu nedívejte,

neb může smát se pouze jedním okem,

co druhé se mu v slané vodě topí,

a obě ho tak bolí, bolí –

nemáte, páni, někde ve svých domech

vakantní službu domovníka?

Můj otec – znáte, páni, toho starce?

Je domovníkem v starém šerém domě,

kde asi dvanáct nájemníků bydlí,

má bleděmodré čekankové oči

a v prsou starou, zajizvenou ránu –

můj otec bolí mne.

A znáte vy ten starý, šerý dům...

nad železnými vraty trčí pták,

podivné černé zvíře, má dvě hlavy,

dívá se na vás otevřeným zrakem

a přec je neživý;

a chodby jsou tam šedivé a tmavé,

na stěnách visí kříž a pavučiny,

a v lidských tělech scvrkají se duše

na pidimuže.

Můj otec je tam domovníkem.

Náš ponocný však mnoho pamatuje

a mnoho zná a mnoho viděl.

Když spravedlivé nebe oko zavře

a zardívajíc hanbou se a zlostí

nad vším, co za dne bylo uvidělo,

usíná smutně –

když lotři noční povstávají k činům,

on s lampou kráčí, bdící svědomí,

a pozoruje...

Ten ponocný mi jednou vypravoval,

že nejsem jenom sluhy potomkem,

že sluhou nebyl vždycky otec můj –

ach, od toho dne začala hrát Bída

na housle k tanci mojí Veselosti,

a proto mohu smát se jenom jedním okem,

co druhé se mi v slané vodě topí –

tož prosím, v zrak se mi teď nedívejte!

Můj otec pánem byl

a stavěl dům.

Ten starý, šerý dům, ten stavěl, páni, on.

Pro děti svoje, svoje přátele

a také trochu pro své pohodlíčko –

vždyť taký už jest, páni, světa běh.

Pak dlouho bydlil v prvém poschodí,

to dávno už, já nebyl na světě –

tak starý ponocný věc vypravuje...

A potom stalo se:

– bez viny nebyl ovšem otec můj,

však proto lilie jest pouze květinou,

že nevina je –

den osmého to listopadu byl

(to všecko viděl starý ponocný,

a spravedlivé slunce – spalo, spalo,

ach, slunce spává vždycky v listopadu),

tu v domě hádka strhla se;

kde meč, kde dýka – všichni sápali se

na mého otce.

A jeden vehnal špičku meče svého

až k srdci jemu. Myslili, že mrtev.

A tenkrát jeho čerstvou teplou krví

to zvíře nasytili nad vraty,

až oba zobce se mu zkrvavily.

To byla, páni, vlastně moje krev,

neb já jsem pošel z krve otce svého,

a že jí málo, tož jsem do dnes chudokrevný.

Dešť ostatně už sešlehal tu krev

s zobanů potvorného zvířete,

já však ji vidím na nich do dneška.

A proti nadání všech uzdravil se otec.

A že byl od té doby

pokorným, tichým, duší zakřiknutou,

tož dali mu tam službu domovníka,

tam, v starém šerém domě.

A mně je líto jeho zotročení.

Dvůr zamést káží – mete dvůr.

Nanosit vody, – shrben vodu nosí.

To a to přinést – běží ve dne, v noci.

Jde panstvo na ples – otec v mrazu čeká,

i přijíždějí – čepici svou smekne,

a mrazný vítr hrá mu sporým vlasem –

on necítí!

S kozlíku vozu lokaj odplivne si

a ví, kam otrocká ta slina padne,

a slina padne otci mému na tvář –

on setře ji a necítí!

Psa pohladí – na otce mého zařvou,

pes štěkl by, můj otec skloní hlavu

a v čekankových očích úzkost hostí

a necítí...

Ten starý šerý dům

má trhliny.

A trhlina je písmo Osudu,

poslední hláska v jeho abecedě.

A tomu smyslu otec rozumí

a chodí, pátrá, plný zoufalosti

a maltou zalepuje

a svory vbíjí –

v truc osudu chce zachovat ten starý šerý dům.

Pán jeho spí,

a neteční jsou k všemu nájemníci –

jen tatíčkovi mému krade sen

ten strach o starý šerý dům!

Tu jako pavouk chodí ztichounka

a jako včela kutí cos a lepí,

neb křikli by, že ruší jejich klid –

a tatíček můj necítí!

K vám proto spínám ruce,

ó vzácní páni, šlechto urozená,

monarchů jasné Majestáty,

dopřejte v některém svém domě

pošetilému starci

vakantní službu domovníka!

Hůř nebude mu nikde.

On bude sloužit vždy a všude,

poctivec bědný,

a mnoho nežádá:

jen kývněte mu blahopřejně řasou

a poklepejte časem na rameno,

on, dobrotisko staré,

vám bude žehnat čekankovým zrakem,

dušičkou udupanou,

a vrásčitým bít o zem bude čelem!

Já, vzácní páni, šlechto urozená,

a Majestáty mocných vladařů,

za toho starce já vám vděčen budu,

mě bolí srdce –

po bláznovském svém způsobu

vám vděčen budu:

papouškům, špačkům, opům pitvorným

odkoukám talent jejich,

smích uvězním do tahů vašich lící

a přikuji jej zvonivými pouty –

jen dejte, prosím, někde otci mému

tu službu domovníka!