MONOLOGY KAŠPÁRKOVY. (I.)

„Co zas tebou čerti šijí?

Vždy jsi jako za groš kudla!“

Nad takovou ironií

často moje líce rudla,

často výsměch tento drzý,

jenž mi otravoval štěstí,

do očí mně vháněl slzy,

často v kapse svíral pěsti.

Takto bylo dlouhá léta.

Od nedávného však času

po mém trápení je veta,

chmura ustoupila jasu.

Slyšel jsem, jak s principálkou

principál si naříkali:

„Bože, jaká dlouhou válkou

pohroma se na nás valí!

Všecko je tak nestydatě,

nekřesťansky nyní drahé –

a již leckde díra v šatě,

kterou blyskne tělo nahé.

S Fausta, naší chlouby kdysi,

jako prapor hadry visí,

jako by byl zlosynem,

Markétka pak jeho milá

vypadá, jak kdyby byla

protažena komínem,

Škrhola je polonahý

strašákem je pro děti,

ba i panu králi záhy

lokte bude viděti.

Kde jen vzíti nové šaty

pro takové kolohnáty?

Z celé mojí družiny

Kašpárek jest jediný,

o nějž nejsem ve starosti;

ten mne nebude stát mnoho,

pro malého špunta toho

hadříků vždy bude dosti.“

Jak mne těší tato chvála

ze rtů mého principála!

Dřív se smáli kolohnáti,

teď já jim se budu smáti;

až jim z garderoby chudé

holé maso čouhat bude,

vesele si budu zpívat:

Nejmenšímu sláva! Vivat!