MONOLOGY KAŠPÁRKOVY. (II.)

„Být či nebýt?“ Takto Shakespearův děl rek.

„Ženit – neženit?“ dnes já dím – Kašpárek.

Je s tím přenesmírná potíž tak i tak,

hned je lepší to a hned zas naopak.

Slyším s prava hlas: „Kdo mluví o ženění,

tomu pod čepicí jistě zdrávo není;

ženitbu-li dříve měl kdo za přepych,

dnes ji může klásti za smrtelný hřích.

Žena! Krátké slovo, ale mnoho váží.

Ještě, má-li tvor ten slušnou apanáži,

můžeš k němu svoje zraky pozdvihnout,

ale jinak – mírně řečeno – jsi bloud,

na krk takou sobě přítěž uvážeš-li.

A přec také ani za zlámanou grešli

nestojí ten bídný život mládenecký!

Z kalhot by nás mohl vyklepati všecky,

kteří hospodám svůj celý dáme plat;

mámeť po obědě nejkrásnější hlad!

K mému sluchu nyní s levé strany v ráz

větrem donesl se jiný opět hlas:

„Jářku, zaplať Pán Bůh, dobře se mně daří,

dokud starostlivá ženuška mně vaří,

o nic nestarám se, o peníze pouze,

nesmím naříkati, nevím, co je nouze,

mám, co hrdlo ráčí; ale někdy přec

lituji, že nejsem dosud mládenec:

to když přátelé se sejdou v hospodě

a já seděti mám doma při vodě.

Marně po zádech svou žínku poklepávám,

nejkrásnější jména nadarmo jí dávám,

darmo spínám ruce, klekám na kolena;

to už není žena, ale lítá fena,

když si na mne štěkne: ,Doma seď – a dost!‘

Co mně zbývá? Místo piva žluč a zlost

polykám a kleče na pytlíku hrachu

v duchu říkám si: Ach, jen se nežeň, brachu!“

Nuže, dva jsem tuto různé slyšel hlasy,

kterému z nich měl bych za pravdu dát asi?

Říká se, že bývá dobrá rada drahá,

zde však důvtip můj se příliš nenamáhá,

vždyť ta pravda je tak jasná jako den:

Ožeň se, však při tom – zůstaň svoboden!