MONOLOGY KAŠPÁRKOVY. (III.)

Intrikánů všude v světě dosti,

kterým dárek závisti a zlosti

Sudička již do kolébky kladla,

ale nejvíc jest jich u divadla.

Můžeš býti jako padlý sníh,

vždycky najde některá se z duší,

která vyčte neznámý ti hřích,

ba hned hříchů takých celou nůši.

Stačí, pouze ředitel by tobě

úlohu dal o dva listy delší

než tvé přítelkyni nejmilejší –

a již dokořán jsou její zlobě

otevřeny dveře. Ihned –– běda! –

v týl se zakousne ti závist bledá,

nehledaných, zvučných dá ti jmen,

probere tvůj celý rodokmen,

prabábu ti vyčte hravě zcela,

s dráteníkem že se zapomněla,

její lehké krve značný díl

že se přelil také do tvých žil;

máš-li na svém těle skvrnku malou,

je-li tmavší jen než místa jiná,

udělá hned z tebe mouřenína;

jednou-li jen napil jsi se tolik,

abys žízeň ztišil neskonalou,

notorický už jsi alkoholik;

slovem: nejsi hodinu jist ani,

že ti obou rodů intrikáni

– soudružky a soudruhové drazí –

z nenadání nohou nepodrazí.

Nejste-li tím zarmouceni zjevem?

Mně jen těší, výsadou že lidí

vždycky byl, však že ho neuvidí

u herců, již byli pouhým – dřevem.