MONOLOGY KAŠPÁRKOVY. (IV.)

Nevím už, kdo děl tu pravdu holou,

divadlo že života je školou,

dojista však byl to mudrc velký.

Škola! Mnoho učitelů je v ní,

mně však milejší jsou učitelky,

vzájemně jež na sebe vždy řevní.

Slyším hlas, jenž odkudsi teď volá:

„To by byla tuze pěkná škola,

ve které ty, Kašpárečku malý,

také bys byl jedním z učitelů!“

Posměch ten mě věru málo pálí,

žádného já nelekám se soka;

ten-li hlásá moudrost ze široka,

ve šprýmech a smíchu já ji melu.

Kterému z nás přednost dáti sluší,

nejlépe vám může pověděti

naší vlasti naděj – naše děti,

které mají nezkaženou duši.

Jenom těchto, prosím, zeptejte se,

ke komu by přidati se chtěly,

ke Kašpárku nebo k učiteli,

jistě v upřímném se ozvou plese:

„Za Kašpárkem chceme jít kraj světa!“

Nuže, nyní doufám, velectění,

k pochybnostem příčiny že není,

že vám stačí ona krátká věta.

Není-li to tedy pouhá báje,

divadlo že školou života je,

slyšte, prosím, varovný můj hlas:

nechoď za školu, ach, nikdo z vás!