MONOLOGY KAŠPÁRKOVY. (V.)

Žena! Co jest žena? – Této při otázce

nejeden duch asi na rozpacích prodlí,

o ní učenci se dosud nerozhodli.

Jeden dí, že tvor to stvořený jen k lásce,

pro nic jiného že na světě prý není,

jiní – a je takých bohužel! dost lidí –

cenu největší, ba jedinou snad vidí

v jejím prosaickém denním kuchaření,

jedni vznešenou ji nazývají Musou,

která nadchne mysl, v oblaky že letí,

jiní zase o ní vypravují s hrůzou,

že prý bezohledně křídla přistřihne ti;

tento tvrdí, pouhým úsměvem že tebe

může vynésti až do samého nebe,

onen zas, že pouhé její slovo stačí,

aby uvrhlo tě do propasti dračí;

jeden se k ní modlí, ruce před ní spíná,

druhý do pekel div že jí neproklíná.

Vím, že celý svět můj na úsudek čeká.

Nebojte se, pro něj nikam do daleka

nepůjdu! Vždyť je to přece na bíledni,

všichni vespolek že mají pravdu: jedni,

do nebe-li ženu vynášejí, druzí,

před ženou-li vlasy ježí se jim z hrůzy.

Pravím bez dlouhého rozmýšlení směle,

že to čert i anděl spolu v jednom těle.