MONOTONNÍ KRAJ

Mraky tak teskně bloudí oblohou

jak stíny těch, kdož plakat’ nemohou,

a malý obzor smutkem ověšen. –

Kraj lhostejný pro východ i pro západ.

Tak věčně v šeru žít’ a v mlhách tápat’

je odsouzen, je odsouzen.

A smutek nikdy hráze nerozsápe.

V pomalých kapkách bolest k zemi krápe

a umírání konce nemá snad.

A ve svraštělých třásních cév

pozvolna hnije chladná krev

a pro nic nelze růst’ ni vzplát’. –