(MONTBLANC.)

Kdo vyšel, aby velké věci zřel,

nechť čekání si příliš necení,

však rovnalo se téměř zjevení,

když poprvé jsem tebe uviděl.

Den se tmou vstal a v šero noci šel,

zeď chmur a těžkých mlh se nemění,

déšť padá, neumdlévá, nelení...

již druhý, dlouhý den k večeru spěl.

Tu náhle spadla kapka poslední,

a svitlo jako když se rozední,

druh vzkřikl: „Rychle, jen se ohlédni!“

Jak obr jasný nad mlhou jsi stál,

sníh třpytil se a čistým světlem plál,

pás růžový kol hrdých beder vlál.