MONTE BIGNONE. (2.)

Ač v mlhách skrývalo se témě celé,

ač obrys vrchu ve mraku se ztrácel,

a kde kdo byl, mě z marné cesty vracel,

pramálo dbal jsem šeři podezřelé.

Když dostoupil jsem hrotu, z mlhy stmělé

vstal vítr zimavý a zaburácel,

déšť chladný houstl, aby lépe splácel

za líci horkou tepem krve vřelé.

A po návratu se mně lidé smáli:

„Co bylo vidět?“ jizlivě se ptali...

„„Snad stačí, – pravím – že jsem vyšel z palem,

jen abych viděl, jak jsou mlhy husty,

a co se vrchem zve, že hřbet je pustý;

kdo málo čeká, spokojí se s málem.““