MONTE SALVATORE.

Nad Monte Salvatore večer ztáh'

svůj rosný závoj, který noc mu spletla,

a rozžal světla na těch výšinách,

na nebi luna, skvoucí leknín, zkvetla.

Sad leží tiše zkolébaný v snách,

a hladina tu dřímá krásná, světlá,

a slavík zpívá nyvě v olšinách,

a vonným vzduchem zlatá muška vzlétla.

Vše zjasněno je, v jasu smírném leží,

a kamelie dýchá sladce tak,

z mé duše smutek jak stín temný běží.

Na cestu stříbro padá... s oblak sněží...

Na líci slzy schnou a snící zrak

se upírá v své touze na pobřeží.