Montsalvač.

Vysoké hradu cimbuří

plá sluncem v hvozdy dálné.

Oj, vítr když se rozzuří,

jak bije v tesy skalné

a úpí hymny žalné!

Nechť nebes týn se zachmuří,

to cimbuří

všem, kdož jdou kol, plá, svítí

v žití.

Tam ze smaragdu uměle

démantů šperkem spjatá

plá mísa v zdobě přeskvělé,

v ní Kristova krev svatá.

Kdo víru v srdci zachoval

a při tom něhy růže,

jen zaslouží, kde svatý Gral,

že rytěřovat může.

On vidí v noci setmělé,

kdy v stínech svět se tají,

ku svaté míse andělé

jak sborem přilétají.

On může v jich se vmísit dav

a tichý mezi nimi

té svaté krve rudý splav

pít ústy žíznivými.

A v očích nové síly jas

zdráv může, vesel vstáti

a chápat kouzlo tajných kras,

jež vesmírem zří pláti

a čísti v duši člověka

a rozuměti zvěři,

zřít pevný přístav z daleka,

co jiným noc se šeří.

Bezčetný poutníků jest sbor,

jenž dole po tmě kráčí.

Červánek dávno zmizel s hor,

noc jako havran kvačí

blíž perutí svou dračí;

nám ale jako meteor

plá v duši, v zor,

tvůj, Kriste, odkaz nám svítí

v žití.