Mor ho!

Mor ho, vraha, krutou mukou,

v třemen hanby vlasť co vpřahá

a svatokrádežnou rukou

v poklad zlatý práv jí sahá.

Zahoď vše, co chabosť budí,

a kdy v divém války ryku

vrah ti mečem proklál hrudi,

vyrvi jej a v smrti vzlyku

mor ho!

Mor ho zrádce, který ve lži

s hladkou tváří sem se hlásí

a zatím se kradí belží,

kde by ucpal zřídla spásy.

Odkopni tu hnusnou zmíji,

by ti neztřísnila šatu,

nechť se ve svém babství svíjí,

až zavzní tvůj rozkaz katu:

Mor ho!

Mor ho sketu, s chabou myslí

jenž se k trýzni vlasti dívá

krče se v svou díru syslí,

kdy ho doba v boj pozývá.

Kdo se choulí v bázně lůže,

zviklá jiné duše matné,

statné musíme mít muže,

raděj žádné, nežli špatné!

Mor ho!

„Mor ho!“ v boji nadšen horlí,

jak to naši staří znali,

když caesara četné orly

– sami hrstka – potírali.

Volnosti si trhá plody

jenom chtění neúprosné,

s ním nám z vrahů zklene schody

každé naše smrtonosné

„mor ho!“