MOR (I. KRČMA V PŘÍSTAVU.)

Břeh druhdy zvyklý plavců sladké stanci

se otřásal jak pod ranami hromů

a lkal a úpěl v živlů divém tanci.

Zdi přístavu a v dálce šiky domů

tmou šeřily, pak maják na obzoru

a černé tesy srázných, skalných lomů.

Teď bílý pruh! – to vlny vzrostly v horu,

jež valí se; do tmavého jich klína

lil maják zář jak jiskry meteoru.

Sám vznášel se tu jak sloup Hospodina

nad vřavou vln, jak Promethea plamen,

jenž v nejděsnějších bouřích nezhasíná.

Viz svazy jeho obrovitých ramen!

Toť titan, jehož skráň se v mraku skryla,

dešť bleskných jisker srší její kámen.

A vlna rostla, juž se převalila –

sto hromů jak by shluklo se v tu vřavu;

bouř přeletla a bílá pěna zbyla.

A maják zase plápolavou hlavu

výš povznášel; jak v klidné svojí zoři

by na bedrách nes’ ducha věčnou slávu.

A přec můj zrak se smutně ve tmu noří,

při každé ráně zachvějí se rety:

jak asi těm, jenž zbloudili dnes v moři!

Snad vyjeli si nové hledat světy

a u brány teď posledního stojí...

Ó nadšení, ó ducha bouřné vzněty,

ó myšlénko, již člověk léta kojí,

by jedna noc tě pochovala navždy!

A já jsem cítil hořkost v duši svojí.

Či není v moři života z nás každý

též bludný plavec? Hledáš cestu k míru,

a vyhneš-li se jícnu samovraždy,

zde bouřnou nocí v snů a vášní víru,

tu padneš náhle v propasť resignace

a nenajdeš přec smyslu ve všemíru.

A tvoje tuchy, zápasy a práce

čím potom jsou? Měls maják v této pouti,

když zaplál ti, proč uhasl tak v krátce?

Zda bohem zvals jej, to ho málo rmoutí;

vždy vlny budou hřmět kol tvého člunu,

blesk svítit v hrob a větry v plachty douti.

Chtěls slunce mít, a pohřešíš i lunu

i hvězdy zář, a s Faustem budeš klíti

svou myšlénku, svůj štětec i svou strunu.

A vzdorně řekneš: Nač to celé žití?

nač tato dlouhá cesta k idealu,

když břeh té cizí země nelze zříti?

Když s lety roste břímě našich žalů,

když ztrácíme i slední naděj v zoři,

když chceme ráj a sotva najdem skálu?

A pohroužen tak v lidstva věčném hoři

já místo stesku záviděti nyní

jsem počal těm, jenž zabloudili v moři.

Co dal mi život? Hořká duma stíní

skráň mou jak mlha; v květu svého mládí

zřím místo rosy poesie – jíní.

Kol cesty své jen slyším sykot hadí

a mého zpěvu strunu přetrhanou

jen Smrt ku tanci šklebným larvám ladí.

Z mých očí jestli ještě slzy skanou,

v číš z lidských hnátů Satan sám je schytá,

mně píti dá – a ušklíbne se stranou.

A opiem své vlastní muky spitá

má fantasie vztáhne křídlo dračí

a s bouří jako padlý anděl lítá.

Oj, divý let! se stíny duchů kráčí

a s fantomy – bachantka zdivočelá!

a brzy chví se s Magdalenou v pláči,

a věří zas a doufá! – Rána z děla!

Slyš, ohlas její jak přehlušil bouři,

šum vln – teď zase druhá zahučela!

Zdi přístavu se zamihnuly v kouři

a maják sám ve náhlém dýmu hávu

na chvíli svoje bleskné oko mhouří.

Loď zabloudilá jede ku přístavu,

či tone již? – Teď náhle utišení,

jak míru anděl slet’ by v živlů vřavu.

Teď třetí zase padla v moje snění,

víc světel blesklo na obzoru v dáli.

Loď zachráněna – ne, to klam víc není!

Leč s novou bouří v nový hon se vzpjaly

mé myšlénky; ten zmatek ve přírodě

tak byl jim vhod, že z jizby ven mne hnaly.

Ta noc tak byla s životem mým v shodě,

ta zbloudilá loď tak mou sestrou byla,

že v plášť zahalen vydal jsem se k vodě.

Tu nová smečka lítých vichrů vyla,

já s nimi zápasil jda podél břehu,

nad který v celou stěnu mha se slila.

Tu vlny, jež nad hory vzrostly v běhu

se rozrazivše na skal štítu tuhém

tmě rouhaly se úbělem svých sněhů.

Jak Lear jsem kráčel břehu pustým pruhem,

na místo šaška jeho ironie

při procházce té byla mojím druhem,

a pravila: „Slyš, brachu, půlnoc bije,

a teď juž cítím této pouti prosu,

pojď hledat střechy, jež nás v bouři skryje!

Či v sváru vln a větrů ve hlomozu

chceš poznat boha hlas, jenž mluví k tobě,

chceš nahlédnouti v klubko lidských losů?

Věř nebo zoufej, vítěz, klesej v mdlobě,

tím živým slzu nezastavíš v tváři

a mrtvým neukrátíš spánek v hrobě.

Dál příroda jde, rodí, staví, maří,

a věru líp než mozku tvého plísní

tvá myšlénka, tmou okno krčmy září.

Tam pifferara naslechneme písni,

tam uzříš spilou námořníků chasu,

v jich křiku zapomeneš, co tě tísní.

Či s bouří snad chceš dát se do zápasu?

Vždyť s životem jsi podlehl v té seči.

Sem pohár jen a smutek pošli k ďasu!“

Zas rána z děla a bouř stále větší,

též kapky deště houstly v náhlý příval,

i poslech’ jsem, ač v citu divé křeči.

Pot s deště proudy přes tvář moji splýval;

i vrazím v krčmu, když tu v divém křiku

ten klel, ten smál se a ten zas zpíval,

z ní valil se dav spitých námořníků.