MOR (II. STARÝ OBRAZ.)

Je vylákala v přístav rána z děla.

Sám stojím prosté krčmy na zápraží

u vchodu jizby, jež se kouřem tměla.

Dým tabáku se výše k stropu sráží,

kde na řetěze prostá lampa čadí,

spí v okně maják s plamennou svou paží.

Jen z dálky slyšíš bouř, jak struny ladí

k novému tanci. V písni této zvoní

vše sny a tužby ztraceného mládí.

V před postoupím; kmet, jenž se nad krb kloní,

bez říkání mi nalévá číš vína,

i usednu a němě zírám do ní.

A jako ten, kdo těžce rozpomíná

se na minulost, zavírám své oči,

mně táhne duší její hudba líná.

Jen hřbitovy, kam v myšlénkách duch vkročí,

jen zápasy, co vidí, unavený;

jak – tryskla slza moje pod obočí?

Tvář pozvednu, kol začasené stěny;

číš pozvednu, v níž víno krví plane,

a cítím zas, že nemá život ceny.

A nežli pohár ke rtům zvednu, skane

má slza tam, to slza žalu rmutná;

dej, Satane, ať hned se jedem stane!

A piju. Jak to víno trpce chutná!

tak zrovna, jak to světem potácení,

kde marnou tužbu honí naděj smutná.

I zírám v pohár, jak se rudě pění,

i v srdce své, ten podzimní lad holý,

a klesám opět v staré zamyšlení.

Tu k stěně zbloudil zrak přes prázdné stoly.

Tam visel obraz začazený, tmavý,

juž bez rámce a bůh ví z jaké školy.

Však podivný, pln pomatené vřavy,

lidí i běsů, zřím naň v dumě snivé

a jeho divná skupení mne baví.

Juž rozeznávám tváře jednotlivé,

a nežli dým se ztratil mému oku,

stál celý přede mnou v své hrůze živé.

Ó kdyby Callot stoup’ teď k mém boku

a zaměnil svůj štětec slovy mými,

neb Dante kdyby dýchal v moji sloku,

či ještě lépe – co zde s písně rýmy?

Mít strunu Tartiniho, na níž hrával

sám Satan trilky zvuky šílenými!

Ó hudbo, taji! tvojich tonů nával

když lkal a jásal, burácel a hřímal,

u brány věčna nejblíž duch můj stával.

Tu křídlem ohně světy obejímal,

rost v démona a hned zas v snivém tichu

na říze boha bílou růží dřímal.

Tu se Satanem vyznával svou pýchu,

s padlými duchy bloudil kol bran ráje

a zase úpěl a se svijel v smíchu.

Tys zářné slunce, kterým na květ zraje

to nejtajnější srdcí lidských hnutí,

tys řečí duchů, tys edenu báje!

Ó zni, jen zni! v tvých tonů obejmutí

číš poesie zvedám, ať z ní piju

buď věčnost svou, neb svoje zahynutí!

Jsou tony též, co z duše svojí liju,

mně celé nebe velikou jest lýrou,

spit vesmírem ji v hvězdné struny biju.

A píseň má zní světa stepí šírou,

ať stená, jásá, modlí se neb rouhá,

ať vzdorem dýše aneb těší vírou.

Ať bolesť, zoufání, ať naděj, touha

v ní ozývá se, vždycky chvění její

skal věčnosti jest ozvěna jen pouhá.

Ó hudbo, písni! Vaše tony znějí,

šíp ohnivý jest v ruce mojí pero,

nuž fantasie kasej sukni k reji!

Tvé vnady zvýší jizby této šero! –

Síň na obraze byla středověká;

v ní v krojích starých divných osob stero.

Zřím na obraz – a duše má se leká;

dva muži v středu tiše v šachy hrají

a kol nich zástup na hry konec čeká.

Ten, co byl stolu levém na pokraji,

v plášť temně rudý halil svoje tělo;

byl jako Satan, jak se líčí v báji.

S kloboukem pero kohoutí se chvělo,

pěsť mocně tiskla jílec u kordiska

a v oku celé moře zloby vřelo.

Jak v letních nocích když se mocně blýská,

ač není slyšet při tom hromů hlasy,

ďas ušklíbá se, figuru jak získá.

Ten, co s ním hraje, jun jest vzácné krásy;

šat rytířský; přes tvář, jež bledá strachy,

se rozlévají v zlatých proudech vlasy.

A ďas a rytíř hrají spolu v šachy,

a jun se blíže tiskne k šachovnici

a k ďasu přes stůl letí zrak mu plachý.

A stále roste bledost v jeho líci.

Zas figura! ó zápasení běsné!

v dlaň darmo tiskne hlavu klesající.

Však divná hra! Viz figury ty děsné,

z nich každá tvář má těch, co kolem stojí;

jak prohraje, z nich jeden mrtev klesne.

A na obraze vzadu zřím, jak rojí

se davy v zmatku, vynášejí těla,

a chvějí se a trnou v citů boji.

A stále hrají; studený pot s čela

si rytíř stírá, demon ušklíbá se;

blíž přihlédnu – hle, za Satanem bělá

Se v ruce s lukem, v roucha dlouhé řase

Smrť kostnatá a hrozná, sinobledá;

snad ví, že bude brzy po zápase.

Však nad junem se bílá peruť zvedá,

u sloupu stojí jeho anděl za ním –

ó modlete se, snad mu zhynout nedá!

Však nadarmo své písni déle bráním:

u vchodu číhají dva černí draci,

síň ozývá se nářkem všech a lkáním.

Šklebí se démon, jun se v dumy ztrácí.

A zase tah! Zas jeden mrtvý z davu,

jak figuru vzal Satan, v prach se kácí.

A jinoch darmo v skráně tiskne hlavu

a jeho anděl opouští jej v pláči

a Smrt juž spouští luk svůj v tuto vřavu.

A oheň šlehají kol tlamy dračí,

a mrtvých tolik, že je vynášeti,

co ještě zbyli, více nepostačí.

Tah poslední! Ó mladíku, čas letí!...

Jak dohráli? Zde zůstal štětec němý.

Já sklonil hlavu. – Co mám dále pěti?

Jak z těžkého sna já se vracel k zemi;

mně zdálo se, že já hrál s oním ďasem

a ztracen byl jsem a opouštěn všemi. –

Bouř ustála a moře stichlo časem,

zpěv námořníků opilých zněl sprostý

a zmíral v dálce ochraptělým hlasem.

Zde děs a duma byly mými hosty.