MOR (III. VÝKLAD NÁMOŘNÍKA.)

Co zadumán jsem trval nad obrazem

v snů podnoží a v bouři svého bolu,

tu rozlétly se krčmy dvéře rázem.

A vešel plavec, sedl k mému stolu;

já v dumách nevěděl, že dlouhou chvíli

při vína číších seděli jsme spolu.

Ten plavec kmet byl hovorný a čilý;

mé mlčení mu nešlo příliš k duhu,

i odkašlal a začal: „Pane milý!

Líp chutná číše ve přátelském kruhu,

když hovor proudí... ale věříte mi –

bouř takou nikdo z mých nezažil druhů.

Jak míč jsme byli hnáni peřejemi,

loď pila vodu; náhody kyn pouhý,

že zázrakem jen připlouli jsme k zemi.

Však byl to shon: s každého tekly strouhy,

jak ďas ta chasa pumpovala líná“ –

číš vyprázdnil na jeden doušek dlouhý.

„Tak z moře grog neb proud rudého vína

by chtěl nás vlnou ze paluby splavit,

dal bych si říci; to by byla jiná!

Noc po bouři tu vesele chci strávit.

Vy mlčíte? Číš vaše plná ještě.

Či u sta hromů! mám snad já vás bavit?

Tož nezkusil jste jistě větru, deště;

to učí teprv pravé veselosti.

Když bolí zub – nu, tomu dáme kleště;

když bolí srdce, tomu k větší zlosti

najdeme ženu; když však bolí žití,

jen pohár vína, to jest víc než dosti.

Já, milý pane, když chci v klidu píti,

dřív rozzlobit se na ten život musím,

dřív zapomenout, že mé srdce cítí.

A jestli piju, samotu si hnusím;

chci zpěv i hovor, až pak ve rozmaru

na soudruhu svém pěsť i jazyk zkusím.“

A přiklonil se zase ku poháru

a jedním douškem vyprázdnil ho zcela

a jeho oko blesklo v novém žáru.

Já odhrnul si rukou vlasy s čela

a k obrazu jsem zíral v zadumání –

jen z venku bouře ze sna zahučela.

„Co, baví vás to staré malování?“

zas plavec začal. „Stará historie;

kdo chodí sem, jí nevšimne si ani.

Zde, milý pane, kleje se a pije,

a hezké je tu posezení v suchu,

když vítr divý v nízká okna bije.“

V tom vítr zase zaletěl nám k sluchu.

A námořník po spůsobu svém sprostém

jal vyprávět se, co jsem přál si v duchu.

„Nuž poslyšte, jsem starým tady hostem,

a sebe lepší víno bez hovoru

jest pro mne hořkou vodou víc, ba postem.

Když vesele tak popijíme v sboru,

tu na mysl nám nepřipadne věru

ta historie stará z doby moru.

Juž pět set roků; v dávných časů šeru,

jak říká se, prý mohlo se to státi,

však pramálo ku srdci si to beru.

Byl tenkrát mor. Dnes moh’ jste vesel vstáti,

a než jste kýchnul, pad’ jste v tváři rudý,

a nepomohli ani všickni svatí.

Za minutu juž zčernaly vám údy.

Sta leželo jich po ulicích v stohu,

a kam jste vkročil, pohřby byly všady.

Ti modlili se a ti kleli bohu,

jak vždy to bývá. V městech ohně plály,

psi vyli – nu, já povídám, jak mohu.

Od země k městu horké větry vály,

od moře táhly smrduté zas páry,

zdi přístavu jak duchů sbory stály.

A slunce k zemi slalo prudké žáry,

a mor jen řádil, kam jste pohled’, všady, –

tu stalo se, co líčí obraz starý.

Zde v městě v přepychu žil kníže mladý;

měl všeho dost a smál se tomu moru,

vždyť paláce měl, vinice a hrady.

Ten z města prch’ a v druhů stejných sboru

vším opatřiv se zamk’ se do své vily,

čas trávil při číši a při hovoru.

Kde jaké hodiny, ty zastavili,

dnu rovněž přístup uzavřeli v síně,

v žen svůdných směsi smáli se a pili.

Strach před morem ten pohřbili ve víně,

hod za hodem, kvas v zápětí šel kvasu,

den minul s nocí na žen sladkém klíně.

Tu náhle jednou as v půlnočním času

se rozletěly dvéře sálu rázem,

ztich’ zpěv a smích – a všichni stáli v žasu.

Stál na prahu – a již se chvěli mrazem,

stál v rudém plášti Mor – jen hled kol tiše,

a pět jich kleslo omráčených na zem.

A všem vypadly z rukou plné číše,

v šat kvapně ženy halily své vnady,

jež obnažily právě v drzé pýše.

A Mor šel sálem, kde stál kníže mladý,

číš křečovitě tiskna v dlani stuhlé;

sed’ za stůl řka: „Já prohlédnul tvé spády!“

A oči plály mu, dva žhavé uhle,

a jeho hlas – to had byl sykající,

a jeho dech – to mrtvých chropot v truhle.

Tu rukou svrasklou sáhl k šachovnici:

„Tys vzdoroval mi, nuže jsem tu k boji;

pojď, zahrajem si! Jdu jak soudce mstící!

Když vyhraješ, tož zachráníš vlast svoji,

já odtáhnu; však třikrát všechněm běda,

když statečnost tvá nyní neobstojí!“

A hle, juž ruku, aby táhnul, zvedá;

však figury, hle, dostávají tváře

všech hodovníků. Kníže znaven sedá,

v dlaň skloní hlavu, vše mu splývá v páře,

i táhne, ztrácí – jeho soudruh padá,

a z očí Moru šlehá děsná záře.

Než vynesli jej, kníže dále bádá,

a táhne, ztrácí – vedle klesá jiný,

jak uštknut hlodem tropického hada.

Ó děsná hra! Na čele prince stíny,

strach v očích mu, zoufalost sedí v lebi

a v srdci bídném trčí osten viny.

Tah každý bodá žhavými jej hřeby

a s každým tahem mrtvý jeden z bratří.

Mor táhne, vyhrává a jen se šklebí.

Na smrt všech přátel svojich kníže patří,

a darmo volá:,Nebes mocná Paní,

ó zjev se mi a pláštěm svým mne zastři!‘ –

Kol zbylých hostů pláč a bědování;

ven vynášeti mrtvé čas jest malý.

Zas táhne princ – Mor nezná smilování.

Tu na chodbě jest slyšet kroky zdálí:

Smrt objeví se v sále sinobledá,

však Anděl též, jenž křídlem prince halí.

Boj šílený! Zas figuru princ zvedá –

teď poslední – slyš, vyjí pekla draci!

Ó modlete se, snad jej anděl nedá!

Však nadarmo – princ táhne a zas ztrácí;

teď jeho milenka po jeho boku,

jak Satan královnu vzal, v prach se kácí.

Mor vítězí – Smrt plesá, blesky v oku.

To ostatní lze domyslit si snadno.

To starý špás... a je to pět set roků.“

A vyšel ven, číš vypiv dříve na dno.