MOR (IV. PO BOUŘI.)

Já dlouho ještě seděl zadumaný,

pak též jsem vyšel; bouř se utišila,

svit jitra bloudil u východní brány.

Nad vlnami se luna objevila;

juž zhasnul maják, mír táh’ nad vodami –

však v duši mojí stará hořkosť zbyla.

Po břehu moře honěn myšlénkami

jsem dlouho bloudil; život kol mne táhnul,

vše jeho boje, bolesti a klamy.

Jak číši opia bych ke rtům nahnul,

já cítil opět žízeň idealu,

můj duch jak poušť po ruchu tvorčím prahnul.

Já díval se vln šumných do přívalu

a trápen věčně, Diogenes mythu,

jsem hledal pravdy perly v písku žalu.

A jako vlna na skal tuhém štítu

se rozrážela dole hudbou šumnou,

o myšlénku tak vlna mého citu

Když narazila, ihned v píseň dumnou

se roztavila, píseň, v které zníti

jsem slyšel svoji mladost nerozumnou.

Tu staré sny, tu holá pravda žití,

tu schladlý popel první nadšenosti

s tou Hamletovou otázkou: „Mám býti?“

I starý osten dávné zoufalosti

mi vyprávěl, že onen Demon moru

jest pouze děsný symbol skutečnosti;

té skutečnosti, s kterou vždycky v sporu

se octne tvorčí duch, jíž zprvu směje

a jíž se rouhá ve mladistvém vzdoru.

Však brzy skácen v peřej beznaděje

tmou pluje na svých tužeb kusém vraku,

kde každým krokem propasť na něj zeje.

Na bedrách křídla, vzlet’ by do oblaků,

rád opojil by sebe všehomírem,

leč idealu slunce klesá v mraku.

Na nohou pouta, smutek v srdci sírém,

jde v tmách, jak Oidip, hmataje kol rukou,

hlas jeho písně hasne v tichu šírém.

O srdcí stěny darmo křídly tlukou

ty písně jeho. V srdci lidí leden –

tu pozná, život genia jest mukou.

A poezií, Antigonou veden,

jde pouští dál, žár boha na své skráni,

jde kruhy pekla mysle, že to eden.

A nadarmo se skutečnosti brání;

ta obklíčí jej Laokonta hady

a srdce jeho zubem dračím raní.

Kdo vytrvá s ním v nebezpečí všady?

I láska prchá na peruti stáří

a přátelství mu podá kalich zrady.

A steré vášně zápasí a sváří

se v jeho nitru, jako kotouč zmijí;

kde slunce jest, jež do tmy jeho září?

Kdo naučil jej věřit v poesii?

Kdo dal mu sílu, před níž prchá mdloba,

že marně vlny v jeho člunek bijí,

že na svém těle všecky rány Joba,

přec hrdě vznáší nad všednost svou hlavu,

jsa vědom, za ním že jde jeho doba,

a strmácen svých písní žhavou lávu

vždy s novou vírou dává lidstvu zase,

svou zapomenuv jeho hledá slávu?

Že v duchu svém on moři podobá se,

ať v blescích stane bouř na jeho trůně,

ať nad ním slunce v ranní vzchází kráse.

Jde po zemi a čítá ve hvězd runě,

i v srdcí lidských bludiště on vchází,

a v ženách lásku, v květech hledá vůně.

Co jemu, svět-li hlavou po něm hází?

Byť třeba kles’ se skutečností v boji,

on ví, že sluncem símě jeho vzchází.

A tiše setře slzu s tváře svojí

a bláto z vlasů a krev ze svých spánků,

a zašeptá: Jdu dále k světla zdroji.

Noc pode mnou – já hledím do červánků!