MORÁLKA.

Dvě dobročinné paní setkaly se

(stopadesát let, pravých zubů sedm,

dva hbité jazyky a jednu míru

pro všeliké ty zkaženosti světa

a jeho tvorstva mají dohromady)

s košíky kuchyňskými v ohbí rukou

– neb čile pomáhají v domácnostech,

nechtíce zdarma chléb jíst dětí svojích –

stanuly v rozhovoru na chodníku.

Ta jedna – blesky nevybité v očích

a v hlase třesoucí se rozhorlení –

tak děla řkouc: – Teď u drogisty zase

já viděla ji! Tu X! Pozdravila

a tuze slušně – já však změřila ji

a dala znát jí, co si o ní myslím! –

A druhá vážně potakala hlavou:

– Já viděla je oba na ulici

v poledne pravé, šli tak beze studu,

sta lidí vidělo to! – – A co chcete?

My byli s dětmi tuhle ve Stromovce

a v restauraci na kávu si zašli,

a oni tam! A před tisíci lidmi

u stolku seděli a bavili se!

Nic do toho mi – ale přiznám se vám:

já místo nich jsem zahořela studem!

Jo, mravy dneška! Za našich dob, paní –

– Ba, za našich dob! – – Jednomu se divím,

proč nenajmou si někde pokojíček

pro schůzky svoje! Načpak takhle dávat

jen pohoršení počestným všem lidem! –

I má řeč to je. Ano, pokojíček.

Za našich časů – – – Dobročinné paní

tak rozsoudily s přísným rozhorlením

a s lehčím svědomím (neb vykonalo

svou lidskou povinnost) se braly vážně

k svým domovům, kde morálka a slušnost

svá žezla drží v tklivé harmonii.