MORÁLNÍ HISTORIE

Ten šerý, chladný krám

byl v celém okolí znám.

Slunce tam přístup nemělo,

smích, písně, vše tam pomřelo.

Ze dveří

hokynář hleděl v zášeří.

Díval se pln pýchy

na sousedů hříchy,

zkoumavé prohlížel kapsy i hlavy,

podezřívavý.

Nad krámkem k podivu jednotlivce

visela firma: „U poctivce“.

V krámku mohl’s zlatý nápis zřít:

„Nepokradeš!“ Podivil se lid.

Za příčinou mnohých vážných změn

dům byl zbořen, krámek rozšířen.

Byl dosud přísný. U dveří

hokynář hleděl v zášeří,

zkoumavě prohlížel kapsy i hlavy,

podezřívavý.

Ale v tom zmatku stěhování

maličkost zběhla se z nenadání.

Divili se staří, divila se mládež,

zaběhlo se heslo „Nepokradeš!“

Ale dosud přísnou tvář

zachovával hokynář,

často křičel se zarudlou lící

přes ulici:

že Bárta krade pánu bohu čas,

že Novák krade vzduch svým bližním zas,

že Malý krade slunce jas,

kromě mnohem závadnějších věcí,

na což jsou svědci.

Zavřeli lidé oči v pokoře,

o heslu snili nahoře,

ač už tam nebylo.

Nějak se ztratilo.

Jedenkrát však

otvírali lidé zrak.

Pověst se vyskytla, jak, bůh ví sám.

Hleděli lidé na starý ten krám.

„Vskutku, kmotře, na mou čest!

Možno-li jest?“

Hlas známý nekřičel přes ulici,

bylo tu ticho skličující.

Ale to ticho šeptalo si,

že divné zprávy k soudu se nosí.

Kmotr Bárta, Novák, Malý

se usmívali.

Pověst se šířila očitě,

Pak se už mluvilo hlasitě:

„Milý kmotře, je to zvláštní věc – –“

„– – prase ukraď i pan Poctivec!“

Kmotr Bárta, Novák, Malý

se usmívali.

Říkali dávno, ať to kdo zkusí:

krásti se musí,

z důvodů pedagogických,

z důvodů filosofických.

též i sociologických.

Když kramář zahanben slzy ronil,

kdosi se tiše k němu sklonil.

U něho stáli

kmotr Bárta, Novák, Malý:

„Vidíte, kmotře!

Člověk sám se potře.

Lecco jste nám proved’ leckdy, víme,

ale my odpouštíme.

Má pro nás mnohé výhody

morálka této příhody.

Zbytek byl historky veselý.

Výbuchy smíchu se slyšely.

Kmotr Bárta, Novák, Malý

s Poctivcem se objímali

a bourali vesele

staré řády zpuchřelé.

Uprchly stíny, zmizela tíseň,

pyšně zněla starodávná píseň:

„Jednou já, jednou ty – –“

do Lhoty.