MORAVA.

Mám rád tu zemi... Koně třesou hřívou,

a kočár letí... Požehnanou nivou

se oko toulá... V žita stříbrošedá

a pšenky zamodralé vítr leh

a, čtverače, v ně noří se a zvedá

a široce se válí po klasech,

kde rudé máky června k oslavě

jak praporečky plynou do široka

a chrpy patří na svět jímavě

pohledem modrým oddaného oka.

Mám rád tu zemi... Duše otvírá se,

jsi se vším smířen, odhodláš se zase

žít ochotně – neb život těší, hřeje.

A krásno je, že takhle skřivan pěje,

že slunce plá, že vzduté mráčky jdou

tak lenivě a lehce nad hlavou.

Na lánech řípy lidé klečí. Plejí.

Jsou sežehnuti na měď v obličeji,

muž v haleně a volných nohavicích

a ženy v krojích barvami se skvících –

jak jedeš, pohledem tě ocení

a slůvkem poví si svá mínění

a zase plejí. Míjíš bílou ves,

kde rozhořčil se unuděný pes

a husy snící v středu silnice

rozpřáhly křídla směšně křičíce.

Staříček suchý, dávno neholený,

na prahu sedí, oči přimhouřeny,

a dýmá z lulky – vlídně pozdraví

a upře na tě pohled zpytavý.

– Nu což? – ty ptáš se touže po rozpravě.

– No, tož! – on bodře, ale vyhýbavě

a mávne rukou. To už jeho zvyk,

(dáš zastavit), on sdílně vypravuje,

leč jaksi šikmo tebe pozoruje

a nedá duši vyjít na jazyk –

a ty zas cítíš: krev to tvoje rodná,

tak čistá, drahá, věrná, úctyhodná,

leč ty jsi roky v cizích zemích dlel

a jeho mluvu hodně zapomněl,

on pravdu má, že kosmo tě tak měří,

snad uvěří pak a snad neuvěří. –

Dál jedeš... Lesík. Habry, borovice

a břízy, našich hájů krasavice,

po zemi bují vlasy svěžích trav,

z nichž modrý zvonek kývá na pozdrav,

ve snětích drozdi měkce hlaholí,

kukačka volá v blízkém okolí

a duší jako vůně zlehynka

z mladosti dávné táhne vzpomínka,

takový vděčný nad životem ples –

tak bylo tenkrát – tak je zase dnes!...

Teď otevřel se výhled do kraje:

je v slunci stopen, mlčí, dřímaje

s vískami svými v klidném údolu,

i s obdélníky polí, skvrnou borů,

i s pruhy cest a stráží topolů

i stádem lenošícím na úhoru –

a slunce hýčká nejčistším jej leskem,

a vzduch se vlní nad ním rozžhavělý –

až nádhera ta zachvátí tě steskem,

a oči přivřeš, aby neviděly...