MORAVA. (II.)

V mlhách je kraj. Daleká noc hlídána černými stíny.

Údolí spí. Mrtvě se černají mohutné hory.

Ticho. Jen vlci ryšaví zavyjí táhle

a vyjdou do kraje snícího na lup krvavý.

Teď zemí němou zachvěly výkřiky, lkání,

dušený chrapot, šílený skřek. Hlucho je, pusto.

Zabliká hvězda. Slzavá, hasnoucí v dáli se ztrácí.

Rudý se měsíc bojácně unylý k západu chýlí,

v mraku se potápí. Příšerné mrtvo zeje.

Čas stojí. Vlci ryšaví klidně lup tráví.

Náhle tam na horách zašlehne kmitavý blesk,

bez hromu, klidný, zaplane, zazáří děsný a hrozivý.

Zahoří obloha, hrom táhle zahučí z dáli,

na křídlech vichru přikvapí očistná bouře,

za bleskem blesk bojuje s tmou a hněvivě drtí,

sražené smečky násilných dravců před sebou žene,

mizí a k východu osvítí zemi vítězná zora,

líbajíc zlaté slunce, jasný den, světlo a světlo.

A celá země zrozená k životu plna je ruchu,

oddychá volně, silná a jará, bují a kypí,

živelnou prasílou vlastní osvobozená,

na klidném čele rozvahu, v hlubokých očích osvětu,

na rtech měkký úsměv, jasnou hvězdu soucitu

a v rukou jemných tichou práci míru.

Vidím tě, sluneční dni života národu mého.

Spoléhám na tebe, nezdolná sílo horoucí krve.

Volám tě, zářící zoro umění zkvétajících.

Věřím ti, mocný génie přírody, odvěčný vývoji,

že námi, skrze nás a pro nás

nedáš zahynouti nám ni budoucím.