MORAVA

Červenec,

jak výheň kovářská horký a dusný,

zem’ smavou jak v kleštích rozpálených

urputně třímá!

Slunce žhne,

lán žita nesmírný zapaluje,

vše žije ve znamení ohně,

i tváře děvčat

v červených suknicích mezi poli.

Jak pták

letí z Prahy do Bratislavy

vlak.

Tudy jsem jel

před pěti roky.

Zde na hranících je socha anděla strážce,

táž, jíž nemohu v pohnutí nevzpomenout,

když jsem i já právě tak rozpřáhl rámě

za otčinou jež mizela v dálce!

Veliký, obilný lán,

požehnaný!

jenž oplývá mlékem i strdím,

dnes volný

přede mnou leží a prudce dýše

omládlý silným životem.

Zde rodí se hranatí lidé,

poctivci, z nichž sálá upřímnost,

děvčata – krasavice,

ale i réva,

vždy milá a kypící, sládnoucí v rtech,

jež vzbouzí dřímotnou krev,

zve k činům.

Ale zde nesmí být zapomenuto

Slavomíra Kratochvíla!

Zde nezapomenou ti, kdož došli mety,

těch, kteří udali směr.

Odtud zněl veliký první výkřik,

země se zarděla krví,

jež osvobozuje.

A dnes – ó díky, živote spravedlivý,

jenž’s hodil závaží rozhodující

na slabou mísku vah,

příliš lehkou, nesoucí pouze hříchy

minulých dní.

Slunce,

ohnivý kotouč životodárný,

pod nímž se rdí tvé přehojné ovoce,

laská tě dnes a pyšní se tebou,

smavá země!

Zdroji svěžích a sílivých šťav!

Rohu hojnosti!

I dnes k tobě rozpínám v modlitbách ramena

Buď nám zdráva,

vždy mláda a silná, vždy tvrda a věrna!