MORAVA.

Noc chladná je, sníh do dálky se leskne.

Je píseň řeky ledem spoutána.

Nekyne ani hvězdy světlo teskné

a daleko je, tuším, do rána.

Šedivě leží nebe plocha šírá

nad zadumanou krásou krajiny.

Na obzoru, jak ruka, která svírá,

se nepřátelské týčí komíny.

Nějaký upír ssaje lidu píli

a po městech řeč cizí hlaholí.

Bezmocně hlava ke hrudi se chýlí,

jsou přistřižena křídla sokolí.

Vyznívá hořce písní svěží nota,

i radost je tu jaksi tesklivá.

Žije se tady v dálce od života,

podivný závoj věci přikrývá.

Písničku smutnou pozdní chodec hude:

Zda naše klasy jednou uzrají?

Továren cizích oči zlé a rudé

vítězně dívají se po kraji.

Leč ztuhne přece měkký obsah klasů.

Spí v zemi tolik síly původní,

že oněmí svět celý v náhlém žasu,

až rozleje se vůkol povodní.

Já čekám bouři, která spící vzbudí,

já čekám čin, jenž pouta rozlomí.

By v strnulé a unavené hrudi

ožilo mrtvé sebevědomí.

By povstala zas hrdost ušlapaná,

by nepřátelské klesly komíny.

By svaté slunce radostného rána

zlíbalo smutnou krásu krajiny.