Moravan.

I já jsem, světe, slavné matky syn,

i já jsem hrdý na své plémě

a s chloubou vznáším svoje témě;

mně dědictvím je předkův slavný čin,

mně matkou jesti máti Sláva,

jíž srdce moje poctu vzdává,

já syn jsem krásné Moravy:

tať vlasť má, plna oslavy!

Jí byl mi život zemský dán,

jí budiž opět věnován!

Patřte na tu luznou zem,

jižto věnčí borův lem;

Morava se středem tiše vine

přes palouk a vnadné údolí,

víska za vískou nám mile kyne,

s přírodou um v kráse zápolí.

Hle! ty staré slávy šedé rumy,

háj jimž staré báje šumí! –

Tu bodrý Hanák vede rádlo své,

tam švarný Valach pase svoje stáda;

zde Horák úrodnými dělá lada,

tam Slovák pěje písně milostné –

toť všichni bratři moji Moravané,

my děti jedné vlasti milované! –

Znáš, ty světe, ony vábné kraje,

kdežto znějí staré slávy báje,

Velehrad kde někdy stál,

Svatopluk král panoval –

znáš tu zem? toť má jest slavná druhdy vlasť!

Zpomínka ta bolnou ve mně budí strasť.

Velehrade, Velehrade,

kde že tvá je nyní sláva!!

Na tvůj pomním-li kdy osud,

žírný žal se v mysl krade,

srdce moje teskně lkává,

ty že v hanbě úpíš posud!

Zašel Velké Moravě lesk slávy svíce,

osud sesul, co se k výši pnulo,

ach, co bylo, dávno zahynulo,

není, není králů Svatopluků více! –

Vrah lítý rozerval nám krásnou vlasť

a národ volný v pouta jal:

Tu po vší vlasti vládne mor a strasť,

po horách, dolech kvílí žal,

to žal pro vzatou svobodu,

bez nížto nelze žíti národu.

Hle! bratr Čech tu v pomoc spěl

pobratřenému národu,

by jemu opět život zděl

a vrátil svatou svobodu:

Tu Moravan se s Čechem navždy spojil

a rány vrahem zasazené zhojil;

pak vždy, kde tekla česká krev,

i naše vlála korouhev;

my s Čechy svorně bojovali,

kdy vlasť a víra kázaly,

my svorně útokem se hnali

na nepřátel svých návaly,

a tam kde svorná byla naše píle,

tam vždy jsme došli šťastně svého cíle. – –

Pohleď tam horu na Hostýnskou,

jak jasně v blankyt nebes zírá,

viz onde Olomúcké nivy luzné:

Tu nade chátrou tatarinskou

křesťanská zvítězila víra,

tu Slovan chrabrý v bitvě hrůzné

uchránil před záplavou pohanskou

Čech s Moravcem Evropu křesťanskou.

Ó svornosť byla naše síla; –

než strážný Slávy duch nám spílá,

že často bratr proti bratru stál

a v sváru bratrovu krev proléval,

an úlisný vrah dráždil zhoubné vášně

a řádil v vlasti naší prostopášně;

tak sobec přirozené svazky trhal

a národ v strasť a bídu vrhal. –

Přišla bouře, strašná bouře,

místo deště krev se lije –

sova houká, vlk tu vyje –

z hradů rum a trochu kouře!

Když vichor hrůzný nejvíce burácel,

tu Moravan poslední dokrvácel. –

Ó horo strastí, horo Bílá,

v tvé lůno klesla naše síla! –

Moravan tu s Čechem svorně stál,

pro svobodu krev svou v oběť dal. –

Čirá tma se rozhostila,

zem v své roucho zahalila:

Tak klesla božská svoboda

i moravského národa.

Dlouho duchamor náš národ moří,

dlouho rod ten porobě se koří,

on v doupjatech se skrývá strastný

a sní jen, jak byl někdy šťastný:

Dřív pánem ve svém domě skvělém,

včil stal se světa povrhelem;

krb domácí jen tu tam jiskru chová –

zdaž přijde rodu doba nová?

zdaž vrátí se mu slávy dávné čas,

zdaž vstane rod náš k nové slávě zas?!

A hle, ta jiskra, dlouho ututlána,

se vzňala v plamen, nebes dechem hnána;

nám, Moravané, vzešlo jaro nové,

nám vracejí se opět šťastní dnové.

Aj, jak tu plane lásky vatra,

a bratr zas objímá bratra!

Hle, národ dříve upoutaný,

jenž zakoušel hněv lidské, podlé zloby,

počíná dráhu nové, volné doby,

i hyne mor ten proklínaný.

Slyšte, co šepotá Slávy duch:

„Žijte zase, dítky matky Slávy,

spějte statně k slávě bez obavy,

ve svornosti poj se k druha druh;

Moravo, Čech bratr tvůj,

věrně při něm vezdy stůj:

Jednu máte matku, velkou vlasť, –

stejný váš je žal a stejná slasť!“