MORAVANÉ.

Boj divý dosud zuří, však už jen krátkou chvíli,

neb tenkrát v českých vojích husitské není síly,

zde slabost jen a zrada – jsou vojska rozváta,

pan Thurn je na útěku a v prachu Uhřata.

Voj celý kolísá se jak v žito bouř kdy vpadne,

ó mysli lidu chabé, ó mysli pánů zrádné –

již padly z českých rukou meč, štíty, pavezy,

kles’ český kalich Páně, Maria vítězí.

Už rozvrat projel řady, už ničím strach ni sláva,

ach, v útěk nečeský se české vojsko dává –

jen jedna řada stojí, vstříc útokům se pne

jak hvězda pólu, která se v bouři nepohne.

To Moravané stojí – déšť koulí v sluch jim hvízdá,

a těžká Bouquoiova se na ně valí jízda,

však oni tiše trčí jak skála Praděda –

ó ti-li couvnou také, pak běda, přeběda!!

Však couvnout?... Kdo to řekl?... Se v hanbě vrátit domů?

My Moravané, my snad?... To nikdy, u sta hromů!

Nám umřít ovšem možno – už řídký náš je řad,

jak poslední by ječmen se pod srp ostrý klad.

Ty, dobrý pane Šliku, tys poznal jedním hledem,

že my jak o muzice si v boji dobře vedem’–

tys poznal naši duši, že spodlit se – ó ne,

a hanba-li kde, v naší ať krvi utone!

Poslední výkřik zazněl, poslední padla rána,

až do samého srdce, vám, Čechy, teď je vklána,

kněz, žoldák triumfuje, zní Němců ryk a smích,

a pozdním krajem zmírá ston, povzdech raněných.

Na přeražený prapor se klade mroucí hlava,

a usečená paže už mečem nezamává,

jen slova slyšet ještě: „To my, my Hanáci,

jsme přišli s vámi mříti, Horáci, Slováci!“

Ó, Moravané moji, vy statní, dobří chlapci,

jak dnesky bych vás viděl tak s kosírky a třapci,

tak doma v klasech stáli jste – kol té reže les,

a s úsměvem jste zřeli a s pýchou do nebes.

Jak o poutu je slavném, když řežba v šenku víří,

a cymbály v to hraji a hudba nejvíc hýří,

a rudá pentla vlaje jak prapor nad hlavou,

a šaty postříkány jsou mízou krvavou.

Ó stojí dosud Hostýn a naše Hora Bílá –

a jedno srdce naše – v něm nadšení a síla,

na jeden plamen pojí se vše to, jeden kruh,

a nic jej nerozdvojí, ni Řím, ni ďas, ni bůh!