MORAVĚ.

Čarovná země, lesů tmavou třísní

jak věncem luzným ladně zdobená,

nevěsto tichá, strastmi zlomená,

ó přijmi lásku skrytou v chudé písni.

Bouř zlá ti vála po zeleném luhu,

jen chladný žal ti padal do klína,

kde Svratka šumná temnou vleče stuhu,

dál k vlnám Bečvy, k stráním Hostýna,

na Hané květné, zlatodárné roli,

až tam, kde Tater teskný vane šum,

kde duše dobré, jak to tuze bolí,

již ani nežalují nebesům;

kde v dlaň tvář klesá zbědovaná, siná,

a lehký vánek vzdechy unáší,

že si náš Pánbůh dlouho nevzpomíná

na duše snící v chudé salaši.

A světem šírým kdože porozumí,

jak nekonečně velký je ten bol,

o němžto ve dne dumy skládá dol,

o němžto v noci bory tmavé šumí?

Jen my, jen my ti rozumíme zcela,

ty druže věrná, srdce ze zlata,

nevěsto naše, které drze s čela

strhána slávy rudá poupata –

těm písním, které chyši tvojí zbyly,

jak hvězdy zářné do hluboké tmy,

těm dárkům dobré podkarpatské víly,

jež duši tvoji těší, živí, sílí,

byť nerozuměl nikdo – rozumíme my!

Sem přikloň, drahá, ochořelou hlavu,

na starou naši věrnou tobě hruď,

pak mužně půjdem v nepřemožném davu,

jen upřímnou nám vždycky družkou buď!

Na jedné lípy vykvetli jsme sněti,

a trpěli jsme tolik dlouhých let,

nuž jednou matkou odkojené děti,

sem k hlavě hlavu, s písní jarou v před!