Moravěnka.

Našly se dvě sestry, děti osiřalé,

potkaly se v šeru, v mlhách po úvale,

v nivě pod horami na pomezí starém,

tam kde jim dvé dědin dědičným jest darem,

odkazem to svatým po mateři, otci.

Padly sobě v náruč za smuteční noci.

„Moravěnko milá,“ starší sestra praví,

„ztratili jsme otce, jejžto paměť slaví,

trůnícího dětem svobodně a sladce;

klekly jsme i na hrob slávě, drahé matce;

již jsme osiřely na dědičné roli,

na níž každým krokem upomínka bolí.

Nemáme v tom světě než ty mne, já tebe,

než tu sirou zemi a to boží nebe.

Máme otcův odkaz posvátný a milý;

pověz, kterak bychom oň se rozdělily?

Jak bychom se v lásce, v upřímné své vůli

obdařily stejně drahým statkem v půli,

aby vše, co mého, kvetlo také tobě?

Svým jen zovu sladce, co nás blaží obě.“

Moravěnka k sestře zvedla pohled prostý:

„Nelze nám se dělit o dědičné skvosty,

podělil nás osud na kolébce naší:

dědičkou jsi starší, tvůj jest podíl krasší.

Byť mi tvoje láska všeho chtěla přáti:

co ti usouzeno, nemůžeš mi dáti

Jak svou hlavu drahou k mojí tulíš jemně,

tak své mocné hory neodvalíš ke mně;

a jak za mnou točíš oči plné něhy,

neobrátíš také řek svých věčné běhy;

jak mi kolem šíje dobrou náruč vineš,

tak své nivy dálné blíž mi nepošineš,

a jak moje vlasy hebkou rukou hladíš,

tak své černé hvozdy ke mně nepřesadíš!

Tvoje hrady mocné a jich dávné zvěsti,

královská jich sláva, – vše to tvé jen štěstí!

Šťastna v něm se zhlížím; sestro, nelkej o mne!

Hrda jsem já také ve své slávě skromné.

Jako jedno slunce dvojí hraje duhou,

jsem já v jedné lásce podle tebe druhou.

Jsemť i přebohata velebnými skvosty,

nechť jest o korunu chudším díl můj prostý.

A nechť sebe více bys mi ještě přála,

brání tobě osud, nezvratný co skála.“

S pláčem starší sestra druhou vine k sobě:

„Nemáme-li, sestro, oč se dělit obě?

Nezbývá-li v světě žádný statek milý,

jímž bychom se sladce ve dví podělily?

Zdali ničím drahým již nám nelze vlásti,

co se láskou půlí v stejně blahé části?“

Moravěnka věsí hlavu v zamyšlení.

„Nezbylo, má sestro, nic nám k rozdělení,

nic než naše srdce, jen to mé i tvoje;

tož se věrně, sestro, dělme o to dvoje.

Nemůžeš, mi drahá, nejlepší svou vůlí

dražších skvostů dáti: dej mi srdce půli.“