MORAVSKÁ SYMFONIE.

Ó vítej, blankytná obloho, která nad mojí vlastí

se kleneš jak měkká a štědrá Tvůrcova dlaň!

Buď zdráv, můj lide, jenž sevřen úkladů pastí

jen v mozolné ruce máš jedinou zbraň!

Buď zdráva, má země barvitých rolí a bělostných chrámů,

v modravém Sudet a Karpatí rámu!

Vy Beskydů vonné, hřibovité, lesnaté chlumy,

kde krásný hodslavský jinoch ve svatojanské kdys noci,

když kapraď kvete, vnik' v bačů-černokněžníků dumy

a tajemství vyzvěděl, kterak jed šarkanův zmoci,

takže z šumících pasek, skot otcův kde pásával plavý,

vítěznou nastoupil pout přes mohyly k branám vzkříšené Slávy!

U vděčné pokoře tobě se klaním,

Ó Velehrade, buchlovským střežený hradem!

Mé vlasti byl's vlídným slunéčkem ranním,

byl's Kristova semene prvně rozkvetlým sadem.

Po letech tisíci znova's Moranu zdolal,

“Vstaň, vyjdi z hrobu!” – jsi Lazara volal.

Ó město pochmurné, – v černých jsi závojích vdova,

v tvém rathouzi sta let drak hladově řičí,

jenž oběti živé požírá rok co rok znova

a jemuž mých bratří zbabělý dav nádeničí, –

nad tebou barvou kostí zetlelých svítí

zámek, jenž hrobem myšlenek svatých měl býti!

Ó světe tajemný Macochy a Sloupských slují,

zda vaše v křišťálu klenuté síně

zásvětným krajem až v kobky se snují,

kde v země matičky hostinném klíně

před nových božstev slávou a jasem

ukryl se Perun s Moranou, s Třasem?

Vy zelená jezera řepných, žitných, ječmenných polí,

na vašich úzkých březích vrby jak stařenky stojí

a v široké sukni šedavé zvědavě zří po okolí,

kde koně plecité prsť čokoládovou orají v znoji;

na uzdě krotí je syneček ohebných boků,

zdravou se krví tvář rumění, dobrota doutná mu v oku.

Jak v pekárně na dlaždicích husté řádky koláčů

stavení se nízká pekou v červencovém úpalu;

červených to domov gatí, flegmatických oráčů,

stréčků, kteří odjakživa pospíchali pomalu.

Ale zato zůstanou zde přes sám konec světa

kolem zámku Ječmínkova „dýl o štere leta“.

Pod jižním se slunkem hřejí plavé hřbety Pálavy,

toť lev k skoku přikrčený v mohutných tlap rozpětí

číhá, patře nevraživě v rozkvetlý luh Moravy,

kde krev hrůzou stydne v žilách vyslíděné oběti, –

ne! – to není lev, tvor královský a čestný,

to je mlsný kocour, falešný a lestný!

Úprkovy širé, smaragdové stráně,

na nichž vinný kořen vonný nese plod,

vaše nízké slípky tajemné jsou báně,

nezbedných kde šotků hospodaří rod.

Jenom pamatujte, beránci vy vláční:

Atilův vlk blízko – a ten krve lační!

Antoníčku svatý na zeleném kopci,

až kolem korouhve barvami máku

rozkvetou nad lidem slováckých obcí,

sejmi mu bělmo z kdys jiskrných zraků,

démÓnů z něho vymýtej smečku,

kteří ho svádějí v záludnou léčku!

Jako kolmo čelem zamodralá žíla

středem země valí Moravy se proud,

a vln píseň dravá děti omámila

kouzlem, jemuž nelze, nelze uniknout,

že jak za krysařem-pištcem v kraj jdou daleký,

v propast, jež nic nenavrátí, zniknou na věky...

Bujnou chvojí smrčin slunka záře srší

do vln Svratky, písek v ryzí zlato měníc,

nad ní starý Pernštýn stojí na návrší,

pochmurný rek v zbrani, osleplých však zenic,

hluchý k písni, která hvozdem k němu zvučí,

lhostejný k těm, jež měl sevřít do náručí!

Tam, kde začíná se svaté České země

v šíři roztepaný, obrovitý kalich,

pahorků a smrčin kraj hovoří ke mně,

bičovaný metlou větrů neurvalých,

s políčky jak pestré šachovnice vzory –

zdráv buď, kraji rodný, teskné Žďárské hory!

Vítej na pomezí, Horo Zelená!

Z tebe k přibyslavským vrchům patře

v roznícení svatém skláním kolena,

dvojí ohnivé se koře vatře:

jedna táborského vůdce hoří nad mohylou,

druhá nad Borovou jarou šlehá silou!

Ó nechať ty vatry do Moravy planou,

dokud před útoky šelmy krvelačné

nutno nocí stříci zemi milovanou

až k té chvíli slavné, kdy se dníti začne!