MORAVSKÉ VLASTI.

Slunečko jitřní oblévá jemně

plamenem teplým víc a víc

širé tvé nivy, Moravská země,

a duše jemu spějí vstříc.

Plameny zlaté i do těch kanou,

ke květu nutí, ke zrání

v Tatranských výškách, zelenou Hanou –

plameny sebepoznání.

Jediná ty jsi ve světě celém,

nejkrasší kvítí z tvých je luk,

nejsladším kanouc medovým pelem,

nejdražší tvé je písně zvuk.

V chaloupek tvojich útulné skrejši

nejteplej vždy, i v zkouškách zlých,

a k tobě shodou nejvěrnější

jest ruka ruce synů tvých.

Ale i rána nejhlouběj raní

synovskou rukou zaťatá,

častěj než láska byla tvou daní,

jíž byla’s nejmíň bohata.

Z minula v dnešek smutky se linou

na mohyl travná klenutí,

a vidíš pády vlastní jen vinou

rozpjatých k letu perutí.

Snad proto zchudla’s na velká chtění,

dívčice skromná s kytičkou

v bláhových rájů vnořena snění

s nahnutou k ňadru hlavičkou.

Českého juna výbojných ramen

družice dosti lyrická –

zatím týž v žilách bouří ti plamen

a tatáž síla nadlidská.

Shoď cetu dívčí, placáček s hrdla,

k rovnému v roveň jako muž!

ke stejné práci dlaň tvoje ztvrdla,

za jedním cílem vzhůru juž!

Slováckým tempem zadupej sobě,

kloboukem zatoč do vzduchu,

českému bratru ruce dej obě,

zavýskni s ním, vpřed, ejchuchu!

To cena tvoje z pradávných věků

a to tvůj úkol zítřejší,

na pevné paty stoupneš si z kleku

a hlavu vypneš do vejši.

Na horách kolem ohňové vzplanou,

roj černých ptáků zaplaší,

a bude jasno přes celou Hanou

až k dálné horské salaši.