Morče.

Na slavnosti bylo to národní,

na táboru, trhu či pouti,

tu kolotoče, boudy a dav,

jímž těžko k předu se hnouti.

Na malém prkeném divadle

jsem starou zřel pantomimu,

s čertem a dědkem a morčetem

a s babou bylo tu šprýmů!

Tu nejdřív dědek s babou se rval,

a pak ji kladívkem skolil,

pak do rakve nacpal, láhev vzal

a svěcenou vodou ji polil.

Než víko kladívkem přirazil,

tu náhle čert ze zadu s šklebem

jej chytil a vecpal ku bábě

a víko přirazil hřebem.

Však dědek víko napolo zved

a čerta přiskřípnul chvatně,

když chtěl se přesvědčit, mrtev že jest,

leč dědek zabit byl špatně.

A v posled všecko se sepralo,

čert, dědek i mrtvá baba,

jen morče očkama nemžiklo,

ta atrakce pro ně již slaba.

Jakoby schvácené hypnosou

v tom víru a pračce té dlelo,

že řek bys, oči má skleněné

a vycpané bez hnutí tělo.

A rakev když stržena v podsvětí,

tu morče samo tu zbylo,

pak dědek se zjevil a čert za ním v ráz,

však morče se nesplašilo.

A dědek hladil je po srsti

a proti srsti čert zase,

však morče jak schvácené hypnosou

vše snáší a nehýbá se.

Co kvičel do toho flašinet

a paňáca do bubnu třískal,

a z panoram černoch falešný

své zuby cenil, v dav vřískal.

Já miniaturu života

zde před sebou viděl jsem celou,

jak v zrcadle ostře a řezavě

s tou směšností k tragice smělou.

Dědek je život a čert je vždy čert,

ten hladí tě, onen tě cuchá,

ó budiž jako to morče jen

a zapomeň srdce i ducha!

Buď jako hypnosou zachvácen,

ať kol se to rve vše a kácí,

ať život tě tahá za nohu

a čert tě kladívkem bací.

V sled vyjde to všecko zas na jedno,

co práce a snaha tu ryzí,

čert s dědkem hodí tě do truhly,

jež bez stopy v propadle zmizí.