MORDÝŘ.

Ne, nejsem vinen... Ale umru právem,

neb tělo moje nádobou je ďábla.

I ubohou mou duši osedlal si

nepřítel lidí. Proto jen jsem zabil,

že ponukl mě černý vládce pekel

chtě duši moji utratit a zničit.

– – Ne, nejsem vinen. Přišel satan v noci

a začal šeptat: Zab ji, zab ji, zab ji!

A měsíc svítil jako rybí oko.

Já vycítil hned nástrahu a zlobu,

modlitby říkal, znamenal se křížem –

však marno všecko... Zab ji! hovořil mi.

Zab, peníze vem, odejdi kraj světa,

žít pěkně budeš... Projelo mnou horko

– to v chvilce té as vešel svůdce do mne –

a teď mi začal – slyšel jsem jej jasně –

domlouvat znovu: Zab ji, vezmeš jmění,

a půjdeš odtud... podívej se jenom...

žít pansky budeš... šatů nakoupíš si...

a jísti budeš na stříbrné míse...

a pannu frejovnou si v lázeň vezmeš –

vstaň, jdi a zab ji... Nikdo neuvidí

a nedoví se... A ten měsíc svítil,

jak smál by se mi, že jsem netroufalec.

Až vstal jsem tedy, vyšel ven. A zabil.

A teď mi vstrčí do konopné kličky

hlavičku mladou... Ale vinen nejsem.

Jen ďáblovu jsem podleh pokušení.

A zhoubce duší stále sedí ve mně

a posmívá se: Mou je tvoje duše!

Pojede se mnou do věčného ohně!

Křesťanští lidé, proto bude lépe,

když viset budu. Jinak nezbavím se

obludy pekel. A ty, mistře kate,

dej, prosím, pozor, až mě budeš věšet,

zda plamínek se kmitne u mých očí,

zda zápach síry při tom cítit budeš –

to bude On, jenž povleče mou duši...

Ó lidé dobří, modlete se za ni –

nebyla vinna! Vinna byla pouze

má hlava mladá, že se svésti dala,

má hlavička, že pilně poslouchala,

a právem také hřích ten odpykala!