Moře a obloha.

Jako obloha při bouři

bylo setkání naše.

Otevřela se nebesa –

moře i obloha v jedno splynuly,

stejný je prožehl plamen.

Z rozhořené oblohy

miliardy jiskérek přelétly v moře,

pohoupaly se na rozčeřené jeho hladině,

utonuly a nezažehly.

Obloha pohasla v temnu noci,

jako oči, skryté pod rozbolněnými víčky.

Moře dunělo, stříkalo do výše,

ale nezasáhlo oblohy.

Zkrotlé položilo se ve svých prostorách

jako pes na prahu vlídného domu,

mezi tím, co na obloze miliardy jiskérek,

jež nedovedly zažehnout moře,

hvězdami zaplanuly,

aby svítily z vysoka, klidně a smírně

do tajemných hlubin mořských,

do bezedných hlubin tvého mužství

a ubraly jim prozářením svým děsu.

Moře, mužství tvé rozpoutané –

a obloha – duše mého ženství.