Moře a zahrada.

Znám velké moře bez hrází, to místo vln má víno,

po němž jest v mysli veselo a zas tak božsky líno.

Jen, smělý plavče, hloub a hloub, až ke dnu v krystal ruče,

na korálových útesích sta slavíků tam tluče.

Jen ke dnu hloub! sám z něho bůh si jeden doušek přává,

ba řek’ bys, slunce, zlatá číš, že tam jen zapadává.

A měsíc, pohár stříbrný, se pouze z něho zvedá.

Kdo jednou pil, pít bude zas, i v hrobě mu to nedá.

Znám veliký a vonný sad, co růží zříš tam kvésti!

až k zemi stromy nádherné své kloní ratolesti.

Tu ananas a oliva a hrozny, datle, fíky,

a s keřů květ a chladem snět přivítá hodovníky.

A zlaté včely čistý med ti samy kladou v ústa,

kam vkročíš, květů nastláno tak z vysoka, tak zhusta!

Jen dál a hloub! sta oblouků nad tebou jasmín splítá

a v stínu v měkké trávy klín tě moudrost věštců vítá.

Já šťastný v moři koupám se a v sadu odpočívám,

tak z číší dvou se opájím a dvojí píseň zpívám.

Když vedro dne mne trápí, rád hned uvrhnu se v moře

a osvěžen jdu v ztmělý sad, kde sním, až vzejde zoře.

Ó zlatá písni Hafise! buď věčně požehnána,

ó svatá písni Saadiho, buď věčně zbožňována!

Když, divá písni Hafise, mne strhneš v bouřném víru,

pak, snivá písni Saadiho, mne zahal v závoj míru!