MOŘE A ŽENA.

Zřím na tě, moře: Jsi jak před léty.

Ty hledíš na mne: Oh, jen zamlč změnu.

Před tebou stojím, nah a prokletý,

jak vrháš ke mně svojí vlny pěnu.

Já prchal jsem, když jsem tě uslyšel

hřmít poprvé v tajemné vášni, ženo.

A dnes tvůj hlas mi znovu nabízel

žár oné vášně, nikdy neskojený.

A poslouchám mně známý bouře hlas,

jenž v smíchu žen se marně snažil skrýti.

Zřím téhož světla otevřený jas,

jenž vlnou ňader chtěl mne oslepiti...

Oh, kolik vln již pro mne musilo

v své touze zničit, roztříštit se v pěny.

A k čemu žel, že přec jen stačilo

dvé blížících se kroků první ženy.