Moře. (I.)

Od pochybnosti k pochybnosti stálé

zříš, bože, zmítá se má vlna dlouhá,

od břehu k břehu. Hrozná je má touha,

ta pohání mne v neurčito dále.

Třpyt majáku mne mihotem svým šále

se zmítání a bolu mému rouhá,

a pustý břeh, ta tvrdá příkrost pouhá,

mne sráží, nedá v klínu usnout skále.

A tak si říkám: moh’ jsem ztroskotati

loď mnohou, a přec chránil jsem jí žití –

však Kdos jest, jenž to zapření mi splatí.

Já rybám děl a polypům: Hle smavá

zář slunce ze mne národům se nítí,

a z propastí mých bílé světlo vstává.