Moře. (I.)

Jak dychnul bys krystalné na zrcadlo,

tak nad mořem se lehká pára chvěje,

po hladině zář hvězd bez stopy spěje,

jen z měsíce k dnu kousek stříbra padlo.

Jak z pavučin by kol tvé duše kladlo

se jemné kouzlo, nevíš, co se děje,

mír jako dítě v duši tvé se směje,

co žárem vřelo, v perlu písně schladlo.

Teď moře samo jistě zapomnělo,

co hrobů v něm, co trosek, v palác divů

a pohádek se každou chvíli mění.

A srdce též, co všecko přetrpělo,

juž neví – jako měsíc do zálivu

bůh na dno jeho spustil – zapomnění.