Moře. (II.)

Na břehu tvém by hračkou bylo žití,

snem, jejž dvě děti sní, když ve hamaku

ve šumu lesa, v písni sterých ptáků

je matka kolébá, když slunce svítí.

Svůj žal vždy pohřbít ve tvém vlnobití,

a naděj plachou, jež podobna vraku,

zřít před sebou, jak mizí ve oblaku,

v tvých barvách vidět vše, co srdce cítí;

svou píseň tvojím učiniti echem,

svou víru majákem, jenž do tmy hoří,

svou vůli skalou, o niž proud se boří;

a pak svůj hrob v tvém lůně korálovém

si najít, kolébán být věčna dechem:

toť větší los – než lidmi že se zovem.