Moře. (III.)

Dno tvoje, moře, chtěl bych celé zříti,

ne v klidných nocech, kdy plá měsíc snivý,

jak míháš se a škeblí tvých třpyt lživý,

mír, ticho, klid lže skrze spící sítí.

Leč hlouběji až v dnu tvém chtěl bych rýti,

v tvůj chaos patřit, jak se zmítá divý,

tvé lesy korálů, tvou zvěř, vše divy,

jež neodhalí žádné vlnobití:

Tu myslil bych, že v dílnu boha patřím!

bych dno tvé mohl zříti klidným okem,

před věčností bych nezachvěl se v křeči;

sám tvůrčí duch, tam šel bych klidným krokem,

vždyť vím, že svět, s kterým se v duchu bratřím,

týž podstatou jest, rozměry byť větší.