Moře. (IV.)

Ty klenotnice boha! nač své skvosty

tak žárlivě ukrýváš v bezdném lůně?

tys jako láska, čím víc srdce stůně,

tím jeho touze všecky trháš mosty.

Či říci chceš nám, jak plachými hosty

jsme v světě a jak věčné tvoje tůně?

Tvých bledých květů opojivá vůně

jest myslícímu duchu symbol prostý.

Tak rovněž v duši na sta vidin bují,

jež nikdy nepozná a neprocítí,

a přece žijí, přece jsou a kvetou;

snad lidem bludy fantasie slují –

leč na rozhraní, kde přestává žití,

z nich andělé nejkrasší věnce pletou.