MOŘE KRKONOŠ.

I moře máme ve své krásné vlasti,

kde slabému je úžasem se třásti:

ty příkré velké vlny na obzoru,

jež modrají se u velebném sboru,

– tož skamenělé vlny Krkonoš.

Když rozzuří se bouře nad horami,

ó poslyšte, co hřímá ozvěnami!

ten příval hučí, jekotá a stená

jak řítící se strašná živá stěna

v tom kamenitém klíně Krkonoš.

A když k nám do hor z jihu jaro chvátá,

že z každé sluje voní šalvěj, máta,

když rozepějí se nám ptáci v máji,

tuť vanou krásnější všech mořských bájí,

k nám pohádečky z dechu Krkonoš.

I rusalky v tom Krkonošském moři

se vnadou skvějí, svůdnou láskou hoří,

neb jinak neznám oné moci původ,

jež touhou raní poutníků vždy průvod

a zpět je vábí v kouzla Krkonoš...