MOŘE LESŮ

Za lomem živcovým

na lesní cesty páse

ten pohled zrakům tvým

čarovný otvírá se:

kam oko jsi jen vznes,

ó, širém po obzoře

jen les a les a les,

ba lesů celé moře.

Tu vlny zelené

se zdvíhají, tu řítí

se září zlacené

v hlubiny svěžích mýtí;

a zase výš se pnou

a dále rozlévají

mnohokrát nad sebou

po celém slunném kraji.

Tu Kraví Hory svah,

tam Chudý Vrch se tyčí,

a dále v kaskádách

přes podrost trpasličí

se v sterých odstínech,

modravá, temná, šedá,

ta zeleň vlní v spěch,

kde Mehelník se zvedá.

Co krásy zakleto

v ty zalesněné chlumy.

Ó, slyš jen, moře to

jak šeptá, hučí, šumí,

jak ve svou vábí hloub,

kde není zla ni hrůzy,

jen Ticho, jak bys vstoup,

tě provází v tvé chůzi.

Hle, kmeny borovic,

jak slunce padlo v lesy,

jsou, rudnouce vždy víc,

jak korálové tesy,

a kdesi, u dna již,

zakryty stromů mřeží,

zářivé tůně – víš –

jak velké perly leží.

Jak vzkřikneš: Thalassa!

tou stoje před velebou,

a náhle rozjásá

se celé moře s tebou,

jak vzlétli, těkali

by mořští kolem ptáci,

a jeden ze zdálí

se k tobě mříti vrací.

Ó, stop mne ve svůj klín,

ty zelenavé moře,

tvůj stín sled skrývá vin,

tvá vlna smývá hoře;

jak Harald chtěl bych v snách,

tvou hudbou temnozvukou

zkolébán, po strunách

jen tichou bloudit rukou!...