Moře – Maria.

Tak rád bych pozdravil těch jeho břehů,

ty vlny stkvoucí, když se k zemi řítí,

les korálů, jak ze dna jemu svítí,

kam slunce sestupuje ku noclehu.

Když vesel dotknutím ve lodic běhu

se zlaté duhy azurem mu vznítí,

hněv divoký, jímž hřímá vlnobití

a v klidu nesmírnosť a sladkou něhu.

Je nepoznám! A přec když stojím v snění

před obrazem Tvým, Matko, přemýšleje,

pod Tvými ňadry tuším, jak se chvěje

kýs oceán tam velký v roznícení,

tam břehů dálných nevidím a ke dnu

té lásky Boží hloubi – nedohlednu.