Moře se nebojím.

Jde cesta přes vody a vlny šlehnou výš

a bijí lodě v bok, když mizí zlatá zář.

Moře se nebojím, chci se mu smáti v tvář,

ne smáti od břehu, když mře i vstává den,

ne smáti do znaku, ne v sešklebenou líc,

ale se jemu smát do samých zřítelnic.

A zahrozí-li mrak a snese-Ii se níž,

to veslo spomahá sevřeno v dlani víc.

Míň vlna zabíjí, než bije zrádná zem,

ó ještě, plachto má, se vzdýmáš ráji vstříc.

Dost když mám hvězdy let skloněný v nebe lem,

i zlatá luna jde se mnou i s odleskem

ležícím na dnu vod, jest ještě cherubín,

který mi chrání bok, má jako lampu líc,

žije pro srdce mé a rozplašuje stín.

Jak šťastná tryzna má, že plachta dme se výš,

že skrze chladný tok při dechu strastných let

se béře duše má pod bílou ratolest

zrosenou hvězdami; k čemu se vzteká vír

na pevnou lodi plec, co úder na úder,

když rád mne nese dál, když se mnou žene v před

a když mne čeká břeh, jenž balzám je a mír,

ó budu v květech spát, jak, dne, se nachýlíš,

ó v květech májových a celá cesta jest,

že jdu jak v laguny růžový gondoler.

Zdaž píseň labutí, zdaž truchlivosti zpěv,

zdaliž mám žalobu lákati ze svých strun,

zdaliž mám pláč; ne, smích, smích bujný jako děv

když noc je měsíčná, smích kola vzdušných vil

když tanec započal a paprsk zazvonil.

Když snění Palmyra rozbita v prsou mých,

ten první máj a sen, aj, souzený mi břeh

má oči poupátek, déšť květů veselých,

jimiž mi kývá dál a zapuzuje vzdech

a žezlo podává a postýlá můj trůn.