MOŘE SI ZPÍVÁ.

Jde vlna za vlnou a v rytmu poskočí si

a paprsk světelný ji zabarví, –

Viz! Vzhůru, dolů, rozčechrá své rysy,

v nichž sterý lesků tÓn se v chvilce chví;

toť scenerie božsky krásná, živá –

moře si samo k svému tanci zpívá.

Slyš! Ve vlny van vilný volně vane,

vyvolí některé a lehtá je;

a u hladiny rozkolébávané

rackovo křídlo bílé zavlaje –

nad tím se nebe pomněnkové dívá –

moře si samo k svému tanci zpívá.

To moře touží, volá po Böcklinu

a hledá věčně svého Knüpfera,

je rozmarné jak žena v hermelínu,

je svůdné jako její nádhera; –

v něm něha s ukrutností divně splývá, –

moře si samo k svému tanci zpívá.

Delfíni plovou – tanečníci hbití,

když vlny hýří jak rej milostnic;

jich vášeň roste, roste vlnobití,

a všechno šedne, temní víc a víc,

skalina mizí, zas se noří sivá, –

moře si samo k svému tanci zpívá.

Zná hudba moře všechny možné škály,

je nevystihlá jeho invence,

a člověk cítí, jak je tvor jen malý,

ač velkým – živlem – světem býti chce.

Na břehu rýsuje se cypřiš snivá –

moře si samo k svému tanci zpívá.